26. 03. 2012

Piráti nejen v Německu jsou stranou budoucnosti

Pirátská strana získala v německých zemských volbách v Sársku 7,4 procenta hlasů. Navíc podle povolebního průzkumu pro Piráty hlasovalo neuvěřitelných 25 % mladých prvovoličů, u mužů prvovoličů dokonce 29 %. Tyto volby potvrdily nástup nového mezinárodního politického hnutí, které před půlrokem zaznamenalo 9% volební úspěch v zemských volbách v Berlíně.

Vlivný politický komentátor CNN Fareed Zakaria v září minulého roku označil tehdejší volební úspěch Pirátů v Berlíně, kdy získali 15 křesel v 149členném zemském parlamentu, za nejvýznamnější světovou událost týdne. Komentoval úspěch pirátského hnutí jako výraz nespokojenosti lidí s vládami a velkými institucemi obecně.

Z řady událostí posledních několika let se zdá být zřejmé, že vyrostla generace, která si zvykla získávat informace nezávisle na vládách, a také že si tuto vymoženost rozhodně nenechá vzít. Přinesl ji svobodný Internet. Odpor k establishmentu, k panujícímu politickému marasmu ve světě, neustává a pravděpodobně máme před sebou dobu generačního vzdoru podobnou 60. létům minulého století.

Piráti v Německu jsou v průzkumech celostátně a dlouhodobě kolem osmi procent. Průzkumy tam dělá několik agentur a každý týden jsou k dispozici nové výsledky. V berlínských volbách měli Piráti v průzkumech 6 %, dostali 9 % hlasů a získali 10 % zastupitelů, ale co je důležité, po sto dnech by v Berlíně podle průzkumů dostali 12 % hlasů! Zdá se, že Piráti naplňují očekávání. V parlamentních volbách příští rok v Německu by se mohl pirátský výsledek pohybovat reálně kolem 10–15 procent.

Podle předběžných výsledků v Sársku zvítězila CDU s 35,2 % (2009: 34 %), SPD získala 30,6 % (2009: 24,5 %), radikální levice die Linke 16,1 % (2009: 21,3 %), za Piráty 7,4 % (2009: 0 %) zůstali Zelení s 5,0 % (2009: 5,9 %), jen 120 hlasů nad pětiprocentní hranicí pro vstup, a vládní FDP propadla s výsledkem 1,2 % (2009: 9,2 %). Rozdělení mandátů: CDU 19, SPD 17, die Linke 9, Piráti 4 a Zelení 2 křesla. Zdá se, že vládní FDP, která se podílela 42 let na všech spolkových vládách, bude vymazána z německé politické mapy.

Odkazy:

http://globalpublicsquare.blogs.cnn.com

http://www.berlinerumschau.com

http://wahlarchiv.tagesschau.de

http://www.bild.de

08. 02. 2012

ACTA: Evropská unie už zveřejnila plány na mazání Internetu

Zakladatel švédské Pirátské strany Rick Falkvinge dnes publikoval na svém webu Falkvinge.net dokumenty, které našel v hlubinách webu Evropské komise. Ačkoliv Evropská komise opakovaně přislíbila, že v souvislosti s ACTA nebude měněna legislativa, na stole již leží návrh, podle něhož budou mazány „podezřelé“ dokumenty. Dokumenty odkrývají, co má následovat po přijetí ACTA. První dokument se jmenuje Návrh na revizi Směrnice o právech duševního vlastnictví a druhý Procedury nahlašování a vypínání.

Jak Falkvinge píše, dokumenty obsahují zcela nové nástroje a mechanismy, jak omezit svobodu projevu na internetu. Celý text je prošpikován výrazy, které se v legislativních ani vládních materiálech normálně neobjevují, mnohem více připomínají zprávy copyrightové lobby.

Oč ve věci ACTA jde? Nahrávacímu průmyslu koncentrovanému do několika obřích společností zvoní hrana. Pokud by internet začal fungovat jako přímý kanál od umělce k zákazníkovi, tvůrce by nepotřeboval prostředníky a ztratil by zájem nechat se zastupovat distribučními společnostmi, které spolknou téměř veškeré zisky z prodeje díla. ACTA by dala nahrávací lobby prostředky, jak zašlápnout jakoukoli konkurenci, která se kdy objeví. Tato lobby zřejmě stojí i za uzavřením serveru Megaupload, protože jeho zakladatel chystal model přímých plateb umělcům za publikovaná díla na serveru.

Nejde tady o nic méně, než o to, zda kultura bude znamenat to, čím nás velké distribuční společnosti krmí, z koho vytvoří celebritu, komu poskytnou prostor publikovat, nebo tady bude svobodný prostor pro tvorbu a šanci pro všechny. Pokud ACTA projde, "Hollywood" se stane vládcem Internetu, podmaní si poskytovatele připojení, aby pracovali v jeho prospěch. Dokonce vás mohou odstřihnout od finančních zdrojů, protože nuceni ke "spolupráci" budou i poskytovatelé internetových platebních služeb.

Jako si nadnárodní finanční instituce ochočily celé státy, tak "Hollywood" ovládne celý internet. Za to zaplatíme nebývalým zásahem do osobních svobod a zničením internetu takového, jak ho známe, pokud dohodu ACTA razantně neodmítneme.

27. 01. 2012

Piráti vidí svět jinak

Benjamin Kuras publikoval v krátké době už druhý článek o Pirátech. Vypadá to, jako by se rozhodl dělat Pirátům reklamu. V tom prvním a zásadním pan Kuras volá po záchraně naší západní civilizace a navrhuje zavírat rovnou celé pirátské strany do vězení, protože to jediné, co máme v pokračující globalizaci, je „intelektuální vlastnictví“, které Piráti „loupí“ a druzí kvůli tomu „krachují“. V druhém článku trochu zmírnil rétoriku a polemizuje s kolegou Petrem Viletou, ale nepříliš duchaplným a korektním způsobem.

Pana Kurase chápu, naše západní civilizace je na tom opravdu špatně, ale kvůli úplně jiným věcem. Nadnárodní finanční instituce, které jsou motorem globalizace, mají vliv na celé „svrchované“ státy. Politická reprezentace států je zkorumpovaná a není schopna čelit negativním jevům globalizace, zvláště destrukci sociální soudržnosti (globalizaci chudoby), ztrátě znalostí, schopností inovovat a rozvíjet technologie. Tam, kde se nevyrábí, nemohou vznikat inovace, to dá selský rozum. Vedou se války kvůli nerostným zdrojům ve jménu prolhaných záminek. Vlády lžou a zatajují informace svým občanům a na někdejší demokratické ideály zvysoka kašlou. Zákony se často píšou na zakázku pro lobbistické skupiny, a ne v zájmu veřejnosti. Z demokracie bez otevřenosti, informací a diskuse zůstává jen prázdné slovo.

Piráti jsou celosvětové hnutí mladých lidí, kteří si uvědomují, že svobodné sdílení dat na Internetu je nesmírně důležité. Internet přináší informace, umožňuje spolupracovat milionům lidí napříč kontinenty, lze tam zpřístupnit veškeré lidské vědění a kulturní díla, je prostorem pro tvorbu a inovace, umožňuje transparenci, přináší nová pracovní místa, ekonomický rozvoj a prosperitu. Piráti chtějí reformovat zastaralé autorskoprávní a patentové zákony a bránit se invazi státu a komerčních společností do našeho soukromí. Nyní začínají jednotlivé strany formulovat komplexní programy. Piráti jsou nastupující politickou silou. Za dva roky budou například v německém parlamentu čtvrtou nejsilnější politickou stranou v zemi.

Mezi Piráty a lidmi s myšlením pana Kurase je propastný rozdíl. Pan Kuras by asi byl ochoten obětovat leccos, co je Pirátům svaté, pro diskutabilní finanční profit několika západních firem. Piráti vidí svět jinak.

Z výkladních skříní na nás dnes shlíží „ikona digitálního věku“. Kupodivu to není Vint Cerf, architekt Internetu, který svoje dílo nezpeněžil. Není to ani Richard M. Stallman, otec svobodného softwaru, který umožnil, aby mohlo spolupracovat tisíce lidí na zdokonalování programových kódů. Není to Linus Torvalds, tvůrce bezplatného operačního systému Linux, který využívá celý svět, ani Jimmy Wales, zakladatel Wikipedie. Je to Steve Jobs, zlaté vejce akcionářů jedné bohaté firmy.

Taková už je naše mediální realita, dostáváme zprávy, kdo je jak bohatý, kolik jaký film vydělal, místo abychom se dozvídali něco o charakteru, obsahu, přínosu. Na Internetu před časem koloval vtip: Zakladatel WikiLeaks nám poskytuje (neprávem utajované) informace vlád zdarma a je „zločinec“, majitel Facebooku poskytuje naše soukromé informace firmám za peníze a je „mužem roku“ (časopisu Time).

Chtěl bych pana Kurase ubezpečit, že nové politické síly, které vyšly z prostředí Internetu, k nimž patří i pirátské strany, naši západní civilizaci neohrožují, ale chtějí z tohoto světa vytvořit o něco přívětivější místo k životu.

Vyšlo zkrácené v MF DNES

27. 09. 2010

Lépe a kvalitněji špiclovat

Online verze deníku New York Times dnes publikovala zprávu, že úředníci amerického špiclovacího úřadu s ušlechtilým názvem Federal law enforcement and national security (který vznikl v rámci "USA Patriot Act" po 11. září 2001) chystají rozsáhlé legislativní změny pro Internet, protože úřad ztrácí schopnost sledovat podezřelé osoby.

Dnes se podstatná část komunikace odehrává na Internetu a úřad bude požadovat po Kongresu uzákonění povinnosti pro všechny internetové služby, jako je např. Facebook či Skype, aby byly schopny zachycovat a případně dešifrovat komunikaci svých klientů.

Je otázkou, zda by se neměl Kongres spíše zamyslet nad zrušením legislativy "USA Patriot Act". Nádor totiž bují. Na tom, že špiclovací úřad bude chtít stále lépe a kvalitněji špiclovat, není vlastně vůbec nic divného.

15. 2. 2010

Dobrému člověku Dominiku Dukovi

S Dominikem Dukou jsem se setkal už před 19 lety. Připravoval jsem tehdy k vydání Malý biblický atlas a hledal jsem odborníky, kteří by mi pomohli počeštit starověkou orientální geografickou terminologii, která byla navíc v originále poitalštěna. Dominik Duka už tehdy patřil mezi věhlasné biblisty, navíc byl ochotný, milý a vtipný

Můj první dojem ze setkání byl, že mám před sebou dobrého člověka. Byl jsem tehdy mladý absolvent teologie a nosil jsem na „džísce“ z recese odznak Pacem in Terris, stejnojmenné organizace kolaborantských katolických kněží. Klimbající kříž, který vypadal spíš jako vyznamenání hodnostářů třetí říše, Dominika Duku pobavil. Poznal jsem při studiích celou řadu teologů, ale biblisté – starozákonníci i novozákonníci – patřili vždycky k těm lidštějším, protože měli blízko k moudrosti starověké biblické literatury.

Jestliže se nyní stává Dominik Duka tváří katolické církve u nás, je to určitě dobrá zpráva.

Působení jeho předchůdce – kardinála Vlka – jsem vnímal dlouho spíše negativně. Nelíbilo se mi, jakým způsobem se církev pod Vlkovým vedením postavila k tzv. podzemní církvi a ke kolaborantům ve svých vlastních řadách. Osobní velké zklamání jsem zažil, když jsme se snažili s Janem Jandourkem přepracovat příšerný rukopis učebnice náboženství pro 9. třídu. Autorka původního textu si na nás u tehdejšího arcibiskupa Vlka stěžovala a ten naši verzi autoritativně odmítl a dal jí volnou ruku dělat si s knihou, co uzná za vhodné. Autorka tehdy bez skrupulí z větší části vykradla naši práci a v důležitých pasážích se vrátila ke svým připitomělým frázím. Nakladatelství se tehdy podvolilo, ale redakce nebyla ochotna se pod učebnici podepsat. Byl jsem z toho dlouho znechucen.

Teprve poslední dobou jsem začal vnímat kardinála Vlka pozitivněji. Začal se naprosto otevřeně vyjadřovat ke stavu naší společnosti a navíc nikdy netrpěl iluzemi o osobnosti Václava Klause. Tím mi začal být sympatičtější než Dominik Duka, který byl v tomto směru buď obratný diplomat, nebo úplně „mimo mísu“ tak jako celá řada dalších veřejně známých osobností. V této souvislosti bude zajímavé sledovat, jak lehce nový arcibiskup dokáže vyřešit otázku vlastnictví katedrály. Ukáže se totiž, jak silný byl vliv Vlkovi nepřátelského Klause na celou zmíněnou kauzu.

Co se dá reálně čekat od nové tváře české katolické církve?

Podle mého názoru se bude diplomatičtěji a úspěšněji snažit o narovnání starých pořádků mezi církví a státem. Bude sympatičtěji vystupovat na veřejnosti, ale nic převratného se během jeho působení nestane, pokud za převratnou událost nebudeme považovat případné majetkové narovnání a smlouvu s Vatikánem. Vztah společnosti a církve zůstane na svých výchozích pozicích.

Čím by mě mohl Dominik Duka příjemně překvapit?

Kdyby nový primas předstoupil před církev a společnost s projevem v následujícím duchu: „Bratři a sestry, naše společnost je na huntě. Není namístě od státu cokoliv čekat. Tato společnost čeká něco od nás. Kdysi jsme dokázali dát smysl chudobě a dnes je čas opět ukázat pravou tvář naší víry, totiž že naše bohatství nepochází z tohoto světa.“

Proč nový český primas něco takového nikdy neudělá? Protože je to jen formální představitel místní církve, který se musí ohlížet na názory dalších představitelů jednotlivých diecézí a církevních řádů. Duch sice může být odhodlán, ale tělo je slabé.

Nicméně dobrému člověku Dominiku Dukovi přeji vše dobré.

18. 1. 2010

Frustrace a násilí v moderní společnosti

Naše společnost je převážně materialistická a je zaměřena na výkon.

V dnešní společnosti jsme svědky zvyšování materiálních standardů životního stylu, které s sebou přináší technický a vědecký pokrok ruku v ruce s masivním využíváním přírodních zdrojů. Za několik posledních desetiletí jsme si zvykli na materiální blahobyt, zchoulostivěli jsme, trpíme nemocemi, které má na svědomí nadbytek. Technologický rozvoj v nás živí víru v neustálý pokrok a životnímu stylu našich předků se shovívavě usmíváme. Idea pokroku vytváří jakýsi optický klam. Minulost několika generací nazpátek je beznadějně překonaná, a tedy vlastně bezcenná, protože věříme, že to hodnotné prožíváme dnes a to lepší přijde zítra. Jako by dřívější generace snad ani neprožívaly šťastný a plnohodnotný život.

Moderní technologie a složité systémy se zavádějí i tam, kde je to naprosto zbytečné. Dnešní komplikovanost dříve úplně primitivních úkonů představuje nové bariéry. Snad nejzávažnější je fakt, že tlak na výkon je provázen rezignací na morální standardy, které tvoří základ naší civilizace. V nové době je každý nucen hledat cestu jak uspět. Překračovat hranice slušnosti, abych byl schopen zaplatit účty, je bohužel více než běžné.

Část společnosti nestačí tempu doby, ocitá se na okraji a je frustrovaná.

Aby člověk dosáhl na to, co se v materiální oblasti považuje za standard, musí dnes investovat mnohem vyšší, zpravidla intelektový výkon, než tomu bylo před několika lety. Pro mnohé je frustrující, co všechno musí podstoupit, aby opravdu uspěli. Někteří se propadají na samotné dno. Moderní společnost však netoleruje chudobu a vnucuje všem víru v materiální pokrok. V každé společnosti jsou silné tlaky ke konformitě a materialistická společnost tak prosazuje své hodnoty. Pokud jsou na předních příčkách hodnotového systému společnosti materiální úspěchy, pak ekonomicky neúspěšní jsou považováni za odpad.

Aby se společnost úplně nerozpadla, jsou chudí upláceni sociálním státem místo toho, aby stát odstraňoval bariéry, které sám vytváří. Na počátku současné celosvětové krize byl pokus o řešení chudoby americkou vládní intervencí do finančního sektoru, aby hypotéky byly dostupné chudým. Stát pro ně zařídil levné úvěry na bydlení. Chudé tak vlastně vtáhl do světa spotřebního života na úvěr. Ukázalo se, že pokus o zařazení chudých vrstev do spotřebního kolotoče k ničemu nevede. Život na úvěr nelze provozovat věčně, jednoho dne přijde účet, který je třeba zaplatit.

Lidé nepotřebují ke šťastnému životu mnoho. Proč by nemělo stačit to, co kdysi stačilo našim pradědům a prababičkám? Zkusil někdo propočítat, o kolik narostly náklady na rodinný dům za posledních sto let, a jaký podíl na tom má zákonodárství státu? Proč by chudí lidé nemohli bydlet bez elektřiny, když se tak žilo kromě posledních desítek let celé lidské dějiny? Proč nenechat lidský soucit, aby napájel žíznivé a krmil hladové namísto rozdávání práva na komfort, který nebude mít kdo zaplatit? Do jakých složitostí zabředly vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci? Proč neexistuje právo na denní mzdu?

Frustrovaní jedinci vybíjejí svou agresivitu doma (domácí násilí) i ve společnosti (hledání viníka – extrémismus, kriminalita jako náhradní strategie, jak být úspěšný). Napětí ve společnosti se projevuje i nárůstem šikany u dětí.

Kromě současné krize přichází daleko ostřejší globální konkurence, která tvrdě dopadne na lidi s nižším vzděláním a vůbec méně disponované. Společnost otevřená globální konkurenci miliardám Asiatů, ale bez jakéhokoli duchovního tmelu a s devastovaným morálním klimatem, je ohrožena rozpadem. Na sociální smír nebudou zdroje. Zvykli jsme si na materiální blahobyt a nebude se nám chtít slevit. Úspěšní nebudou ochotni dělit se s těmi, kteří neuspějí a ocitnou se na okraji.

Máme se obávat extrémismu?

Ano – pravicového i levicového. Viníci neutěšeného stavu se budou nacházet v chudých „příživnících“ i v bohatých „vykořisťovatelích“. Frustrace z vlastní ekonomické neúspěšnosti vhání tyto lidi do náruče extrémistického sektářství, kde hledají příčiny své neúspěšnosti a zároveň alternativní strategie, jak být v materialistické společnosti úspěšní. Všechny extrémistické ideologie 20. století měly společného jmenovatele: cílem jejich představitelů bylo okrást, zotročit, případně vyvraždit jiné skupiny obyvatel, kterým se kladlo za vinu všechno zlo, a nastolit takový společenský systém, kde by oni sami byli úspěšní. Ke svým záměrům vytvářeli vlastní ozbrojené skupiny a současně usilovali o to zmocnit se represivních mechanismů státu. Jejich noví pokračovatelé mají nepochybně totožné cíle.

Jaká jsou možná řešení?

Nevytěsňovat chudobu a vrátit jí její důstojnost. Vytvořit společnost přívětivou vůči chudým. Odstraňovat bariéry, podobně jako to děláme pro fyzicky hendikepované. Radikálně snížit státem vynucované standardy, které prodražují náš život, např. zvýšit dostupnost bydlení tím, že stát nebude vynucovat, co všechno musejí nové domy splňovat, takže se bydlení v rodinném domě stává luxusem i pro střední vrstvy.

Společnost nemá definovat, co tvoří kvalitu života, ale stanovit a vynucovat taková pravidla, aby každý mohl svobodně hledat své vlastní štěstí.

Viz také Proč Evropané nemají děti? Chudoba není tolerována!

15. 1. 2009

Stát versus Ludmila Havránková

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vaclav-urban.php

Publikováno 15.01.2009. Na aktualne.cz přečteno 4061krát

Královéhradecký krajský radní Miroslav Uchytil, známý lobbista za nový vyvlastňovací zákon, v pondělí 12. 1. 2009 v ČT24 ostře vystoupil proti chystané smlouvě státu s Ludmilou Havránkovou. Smlouvou, kterou připravuje Pozemkový fond na základě souhlasu vlády z 15. října 2008, se stát chystá vyřešit 16 let starý spor s farmářkou a odblokovat dostavbu dálnice D11, která končí v polích před pozemky jejího starobylého rodinného statku.

Peripetie sporu jsou složité, ale princip je jednoduchý. Stát potřebuje pozemky paní Havránkové na stavbu dálnice a paní Havránková chce vhodné náhradní pozemky, aby mohla dál hospodařit. Jenže vhodné pozemky, které stát kdysi měl, získali prominenti a paní Havránkové nabízel jen vykoupení pozemků. Když trvala na svém, přišly na řadu výhrůžky vyvlastněním a nevybíravý nátlak.

Úřední ocenění 10,6 ha (stavebních) pozemků paní Havránkové představuje 106 milionů korun (1000 Kč/m). To je důvod, proč úředníci státu nechtěli vydat ekvivalentní náhradu, protože by to odpovídalo až 500 ha státní zemědělské půdy. Ta se však nachází na území, které bude zajímavé pro spekulanty, jak nám vlastně nyní otevřeně potvrdil lidovecký radní Uchytil, když řekl, že pokud stát dnes vydá tyto pozemky paní Havránkové, může na tom farmářka vydělat až miliardu korun.

A tady jsme u vlastního kořene problému. Zájmy spekulantů, kteří se patrně chtěli dostat k obrovským penězům, už léta otravují život rodině, pro které jsou přednější zcela jiné hodnoty.

Paní Havránková v on-line rozhovoru na serveru Aktuálně říká: „Nejjednodušší je to prodat, ale člověk má svědomí. Chci umřít bez výčitek, že jsem prodala půdu, na které naše rodina po staletí hospodařila. Člověk musí věřit, vytrvat a mít naději. Bez toho se ani nedá žít. Všechno se nedá za peníze koupit.“ Její syn na jiném místě dodává: „Nikdy jsem ani neuvažoval nad tím, že bych tu nehospodařil. Je to tradice, kterou musíme bránit.“

Někomu by tato slova mohla znít jako klišé, kdyby za nimi nestála reálná volba zisku desítek milionů korun. Člověka překvapí, že jsou mezi námi ještě lidé, kteří jsou schopni postavit se mocenské zvůli a nedají se koupit ani zastrašit. Je také zvláštní, že křesťanský demokrat tu stojí v opozici vůči rodině, která hájí skutečné duchovní hodnoty.

Jak jsem se případem prokousával a poznával jednotlivé aktéry, bylo mi z toho všeho najednou úzko. Skončím tedy přáním, aby se lidé jako paní Ludmila Havránková dostávali do čítanek a ti druzí se navěky užírali svojí nenasytnou touhou po penězích.

Čtěte hezkou reportáž Tomáše Feřteka Rebelové z donucení

http://www.reflex.cz/Clanek8615.html

Pacifistické nálady ministra Lišky

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vaclav-urban.php

Publikováno 05.02.2009. Na aktualne.cz přečteno 2652krát

Pan ministr Liška za zelené ve svém blogu na Aktuálně.cz vítá možné změny zahraniční politiky Spojených států, o nichž se spekuluje, a navrhuje odložit české rozhodnutí o radarových smlouvách. Prý by to mohlo snížit mezinárodní napětí a zároveň poskytnout čas americké straně k formulaci svých priorit.

Až strana zelených zaslouženě opustí parlament a komentátoři budou bilancovat, patrně napíšou, že jediné dobro, co vykonala, bylo nominování pana Schwarzenberga do funkce ministra zahraničí. Zpochybňovat nyní stěžejní úsilí nejoblíbenějšího ministra vypovídá o prachmizerném politickém instinktu.

Spojené státy sledují a respektují vůli svých partnerů a pan Liška jim nyní vzkázal, že nám vlastně o nějaký radar a americkou přítomnost v Evropě ani nejde, hlavně když bude méně jaderného arzenálu.

Osobně se děsím toho, že budeme v politice USA svědky změkčilosti vůči režimům, jako je putinovské Rusko, které je zatím naší nejbližší hrozbou. To se v těchto dnech zabydluje v Gruzii a nemůže si přát nic lepšího než pacifistické nálady v mezinárodních vztazích.

V roce 1971 vyšla v New Yorku kniha s poetickým názvem Rudá hvězda nad Betlémem. Ira Hirschmann, bývalý americký expert na blízkovýchodní problematiku, v ní tvrdí, že Rusové nikdy neopustili dávný imperiální sen Kateřiny Veliké o ruském obsazení přístavů ve strategických vodách Středomoří.

Autor zdůrazňuje, že změkčilost vůči Rusům není namístě a že tam, kde Washington zaujal pevný postoj proti ruskému postupu a jejich záměrům, Rusko se stáhlo. Tam, kde americká politika zakolísala, Rusové se důrazně prosadili.

Někteří reprezentanti českého státu by si měli ujasnit, kde jsou reálné hrozby pro naši společnost, a nechovat se tak, jako bychom žili v tom nejlepším období svých dějin, a také nehledat nepřítele tam, kde není. Jde o to neplést si Východ se Západem.

Pitoresknost doby, ve které žijeme

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vaclav-urban.php

Publikováno 24.03.2009. Na aktualne.cz přečteno 1987krát

Ráno cestou na fakultu jsem potkal u popelnic Karla Kašeho. Léta se ve městě neukázal. Když jsem ho před týdnem viděl po několika letech zase v rodném městě, měl jsem radost. Je tomu dobrých třicet let, kdy jsem se s ním poprvé dal do řeči a od té doby nesčetněkrát. Abyste rozumněli, Karel není žádný hlupák ani alkoholická troska, ale nadaný člověk, kterému zkřížila život schizofrenie. Už čtyřicet let žije způsobem, který se vymyká všem moderním strategiím.

Teď mě mrzí, že jsem ho u té popelnice nevyfotil, ale říkal jsem si, že se nehodí fotit někoho, kdo vybírá jídlo z popelnice. Karel však působil naprosto uvolněně a přesypával kusy jídla z jednoho sáčku do většího a s uspokojením prohlásil: „Žádná krize není.“ Když jsem obhlédl jeho igelitky, dal jsem mu za pravdu.

Kdo zná Karlův životní styl, musí potvrdit, že vypadá ve svých pětašedesáti letech neuvěřitelně vitálně a spokojeně. Troufám si říct, že lépe než řada jeho vrstevníků. Vzpomínám si, že v psychicky nejhorším stavu jsem Karla viděl na začátku devadesátých let. Byl naprosto dezorientovaný. Všichni se najednou začali starat sami o sebe a to, aby pomohli nějakému „exotovi“, nikoho ani nenapadlo. Karel se vydal na čas do světa a dneska se zdá, že je v pohodě. Je houževnatý, vytrvalý, drží se svého osvědčeného životního stylu i způsobu oblékání a rozhodně mu nechybí humor.

Mám ve zvyku naslouchat starším a zkušenějším. Když Karel říká, že žádná krize není, něco na tom bude. Rozhodně to nebude krize, která by se odrazila v obsahu našich popelnic.

Chtěl bych vám představit ještě jednoho staršího a zkušenějšího kamaráda z mého rodného města. Bedřich Budil je výtvarník. Ve svých obrazech popisuje pitoresknost (malebnost, půvab) doby, ve které žijeme.

Bedřich Budil: Pocta Casparu Davidu Friedrichovi (polyptych), 1984, olej, plátno, 131 x 368 cm. Autor dílo komentoval, že je to Evropa od Západu na Východ. Celý obraz je smetiště ve zdevastované krajině. Plátno by se také dalo nazvat „Entropa“ – jako alegorie civilizační entropie. Vzniklo však o pětadvacet let dříve než Černého plastika.

Pocta Casparu Davidu Friedrichovi (1984, výřez). Bedřich má rád romantického malíře Friedricha (1774-1840), zde použil motiv jeho obrazu jako kontrast ke zdevastované krajině.

Pocta Casparu Davidu Friedrichovi (1984, výřez). Další motiv: panenka vyhozená na smetišti je až příliš živá. Vybavuje se mi Horáčkův text: „Narveme do popelnic!“ Bedřich to kdysi komentoval, že lidi jsou materialisti, ale právě proto, že jsou materialisti, nemají úctu ani k věcem.

Bedřich Budil: Pocta Casparu Davidu Friedrichovi (1984, výřez). Tato část má symbolizovat Východ – močály a spáleniště.

Abych doplnil pohlednici naší doby z Jindřichova Hradce, budu citovat ještě jednoho oblíbeného rodáka, sbormistra a dirigenta Metropolitní opery v New Yorku, se kterým jsem se seznámil bohužel až po jeho smrti, a jehož text mám jako motto svého blogu:

„V našem světě rychle se měnících hodnot (vítaných změn, které přináší technický a vědecký pokrok) podléhají změnám také duchovní, morální a umělecké hodnoty, ovšem daleko pomaleji a ne vždy k lepšímu.

Těžko říct, co přinese budoucnost. Rád bych si dovolil vyjádřit názor, že nový horizont nám může otevřít pokorný zájem o vnitřní či duchovní hodnoty. Naše technologické pokroky by nám měly poskytnout více času – budeme totiž potřebovat kulturu, abychom si to všechno mohli dovolit.“

— Kurt Adler, 1965

Klaus-Molotovův koktejl

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vaclav-urban.php

Publikováno 27.03.2009. Na aktualne.cz přečteno 3725krát

V úterý 24. 3. 2009 padla Topolánkova vláda. Zaujala mě výzva Lidových novin, aby čtenáři dali jméno nynější vládní krizi. Výsledky ankety mě však neuspokojily.

Jméno by mělo vyjadřovat zvláštní okolnosti, za kterých se událost zrodila, nebo naděje, které s ní byly spojovány. Jméno je klíčem k rozumovému uchopení, je mocí i silou. Jméno je totéž co šém, který oživuje i pověstného Golema.

Jen hodně nedůvtipný člověk by se dnes odvážil tvrdit, že scénář nynějšího pádu vlády nepsal Václav Klaus. O této temné postavě, která už dvacet let ovlivňuje atmosféru veřejného života v naší společnosti, jsem už hodně napsal a nechci se opakovat.

Zde je můj návrh.

S odkazem na (1) původce děje, (2) protože jejím cílem je destrukce akceschopné Evropské unie (v sázce je odmítnutí Lisabonské smlouvy), (3) je v bytostném zájmu ruské zahraniční politiky a (4) mísí Klausovu patologickou zášť vůči protivníkům s motivací jednat v cizím zájmu, navrhuji nazývat tuto vládní krizi Klaus-Molotovovým koktejlem.

Stát versus Ludmila Havránková má pokračování

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vaclav-urban.php

Publikováno 30.05.2009. Na aktualne.cz přečteno 2299krát

V lednu jsem uveřejnil článek o principu sporu státu s majitelkou pozemků důležitých pro dostavbu dálnice D11 z Prahy do Hradce Králové. Tehdy vypadalo vše na dobré cestě. Vláda vyslovila souhlas s dohodou, že paní Havránková dostane od Pozemkového fondu 253 hektarů náhradních pozemků, které ovšem představují ve skutečnosti jen část úředního finančního ekvivalentu jejích 10,6 ha stavebních pozemků (1000 Kč/m2)

Pozemkový fond však nebyl dodnes ochoten dohodu naplnit a paní Havránkové pozemky vydat. Když se něco nechce, tak to prostě nejde. Nový ministr dopravy Gustáv Slamečka už argumentuje, že dohoda není na Pozemkovém fondu realizovatelná a v létě by měl projednat „problém“ získání pozemků pro dostavbu dálnice D11 k Hradci Králové ve vládě Jana Fischera. Vláda by měla podle Slamečky plánovanou směnu pozemků pro dálnici D11 k Hradci Králové s farmářkou Ludmilou Havránkovou zrušit a Havránkovou případně vyvlastnit.1

Lidovecký lobbista a královéhradecký krajský radní Miroslav Uchytil se také činí. Podněcuje nátlakové akce. Stojí za organizováním blokády nákladní dopravy v Novém Městě u Chlumce nad Cidlinou. Obyvatelé obce společně s Uchytilem tam na půl hodiny zablokovali jeden z přechodů na tahu ve směru na dálnici D11. Uchytil vyhrožuje tím, že akce se budou opakovat.2

Ve sporu nejde o nic jiného, než o peníze. Na pozemcích, které má po právu dostat paní Havránková, chtějí zbohatnout jiní. Na novou vládu budou vyvíjeny tlaky, aby revokovala souhlas s dohodou. Během okurkové sezóny je k tomu nejlepší příležitost. Pokud je vláda na straně občanů, měla by vyházet představenstvo Pozemkového fondu a přinutit ho naplnit uzavřenou dohodu. Obyvatelé Nového Města by svůj hněv měly obrátit ke skutečným viníkům své nezáviděníhodné situace. Jedním z nich je bezesporu organizátor jejich nátlakových akcí. Přece nechtějí být jen užitečnými idioty!

Odkazy:

Původní článek Stát versus Ludmila Havránková

1 Stát couvá od dohody o pozemcích pro D11

http://www.ct24.cz/doprava/56315-stat-couva-od-dohody-o-pozemcich-pro-d11/

2 Obyvatelé Nového Města zablokovali sjezd z dálnice D11

http://www.ct24.cz/domaci/55854-obyvatele-noveho-mesta-zablokovali-sjezd-z-dalnice-d11/

Dovětek:

Plačice u Hradce Králové, kde hospodaří rodina paní Havránkové

Plačice u Hradce Králové, kde hospodaří rodina paní Havránkové, jsou velice blízko městu, a proto jsou pozemky paní Havránkové vedeny jako stavební parcely (1000 Kč/m), nikoli proto, že se tu staví dálnice. Pokud by dostala včas vhodné náhradní pozemky v místě bydliště, pak by se směňovalo 1:1. Ty pozemky ovšem už dávno Pozemkový fond zašmelil (získali je prominenti). Nyní by měla paní Havránková dostat daleko vetší výměru pozemků, protože mají nižší úřední ocenění. Ale na ty nové pozemky mají zálusk zase další prominenti, takže se situace neustále opakuje. Paní Havránová chce hospodařit na vhodné půdě a stát jí dodnes nebyl schopen nahradit, co jí chce vzít. Stát pouze tlačí, aby si vzala peníze. Pozemky jsou zřejmě jen pro kamarády.

Nechutný je způsob, jakým je paní Havránková očerňována. Skutečnou vinu nesou neschopní a zkorumpovaní úředníci a ti, kdo je uplácejí.

Další nová informace:

3. 6. 2009

Ministr dopravy chce kvůli Havránkové změnit zákon o vyvlastnění

http://ekonom.ihned.cz/c4-10005650-37323490-40B000_d-ekonom-ministr-dopravy-chce-kvuli-havrankove-zmenit-zakon-o-vyvlastneni

Nové koště dobře mete. Otázka zní, v čím zájmu jedná. Činností „letní vlády“ se nikdo moc nezabývá. Pro lobbisty to může být vítaná příležitost jak bez pozornosti médií zrealizovat svoje záměry. Už v nyní červnu chce Slamečka přesvědčit poslance, aby přilepili novelu zákona (která by zrušila nynější odkladný účinek soudního jednání o finančním vyrovnání s vlastníkem na zahájení stavby) k některé z projednávaných předloh zákonů.

Ministr dopravy chystá vyvlastňovací puč

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vaclav-urban.php

Publikováno 03.06.2009. Na aktualne.cz přečteno 3018krát

Už tento měsíc bude chtít ministr dopravy Gustáv Slamečka přesvědčit některé poslance, aby vložili novelu vyvlastňovacího zákona jako pozměňovací návrh k některé z projednávaných a s problémem nesouvisejících předloh zákonů. Novelou chce ministr zrušit odkladný účinek soudního jednání o vyrovnání s vlastníkem pozemku na zahájení stavby.

Ministr chce bez širší diskuse o tomto zákoně a bez větší pozornosti médií propašovat jako legislativní „přílepek“ zásadní normu týkající se soukromého vlastnictví. Pokud takový návrh projde, státu se otevře cesta, jak zamést s lidmi, jako je farmářka Ludmila Havránková, která nestojí o finanční kompenzaci, ale chce po státu náhradní pozemky. V jejím případě za ty, které stát potřebuje pro stavbu dálnice D11 do Hradce Králové, a aby mohla nadále hospodařit.

Tento Lex Havránková státu umožní bezodkladně a nevratně zabavit jakýkoli pozemek, na kterém jeho úředníci rozhodnou o stavbě ve veřejném zájmu. Výši finanční kompenzace přitom bude moci stát ovlivňovat svým rozhodováním o účelovém určení a oceňování dotčených pozemků. Na náhradní pozemky zapomeňte, ty jsou jen pro vyvolené!

PRINCIP LEX HAVRÁNKOVÁ:

Majitele pozemků je třeba vyvlastnit, aby na pozemcích, které by bývali mohli dostat od státu jako náhradu, mohli zbohatnout vyvolení.

Kšefty si rozvracet nedáme!

Související články:

Původní článek Stát versus Ludmila Havránková

Stát versus Ludmila Havránková má pokračování

Ministr dopravy chce kvůli Havránkové změnit zákon o vyvlastnění

http://ekonom.ihned.cz/c4-10005650-37323490-40B000_d-ekonom-ministr-dopravy-chce-kvuli-havrankove-zmenit-zakon-o-vyvlastneni

Ze stránek senátora za KSČM: Slamečka chce usnadnit vyvlastňování pozemků pro dálnice

http://www.vaclavhomolka.cz/novinka.php?id=457

24.12.2008

Mít na ulici byt

Teď už to víš
co je to sama být
mít na ulici byt
nemoct se ani hnout
stát jako solnej sloup

To jsou slova refrénu jedné z nejslavnějších písní moderní hudby – Like A Rolling Stone od Boba Dylana v překladu Zdeňka Rytíře. Její poselství by se dalo shrnout větou: Nikde není psáno, že nemůžete skončit na ulici.

Bezdomovectví a chudoba jsou realitou. Moc nám to nevoní a rádi bychom se zbavili tísnivého pocitu, že s tím máme mít něco do činění. Občas nás z poklidu vytrhnou zprávy, kolik bezdomovců kde umrzlo, že nějakého sešrotoval popelářský vůz, když nocoval v kontejneru, nebo zemřel bez ošetření před branou nemocnice, kam ho paní doktorka nechala vyvést, protože jí páchnul.

Naprosto šokující jsou i zprávy, jak úředníci sociálních odborů vymetají z měst chudé rodiny tím, že jim odeberou děti a umístí je do ústavů, někdy záměrně až na druhý konec republiky. Není to nic výjimečného. Zdá se, že je to osvědčená strategie, soudě podle znepokojivých statistik o počtech odebraných dětí od rodin.

Kdo je tu vlastně opovrženíhodný? Páchnoucí bezdomovec, nebo navoněná úřednice či lékařka, která se dopouští donebevolající nespravedlnosti?

Chudí jsou realitou v jakékoli společnosti, ale ve skutečně vyspělých společnostech požívají zvláštní ochrany. Už před třemi tisíci lety zaznělo: „Buď proklet, kdo převrací právo bezdomovce, sirotka a vdovy.“ (Dt 27,19a)

Text vyšel také 29. 12. 2008 v tištěné MF DNES

Zveřejněno také na serveru AKTUÁLNĚ.CZ a

6.12.2008

Slzy za Klausem

Klaus se dnes rozloučil s ODS a staří straničtí pardálové se neubránili slzám dojetí. Maně se mi vybavil citát z filmu Limonádový Joe:

„Kde jsou ty časy...
když jsme přepadávali dostavníky,
vylupovali banky,
stříleli šerify...
Inu:
Mladost – radost.“

Éra divokého východu končí a nejednoho to dojme. Chtěl bych však rozrušené straníky utěšit.

Staří braši, neplačte, Klausův odchod je jen jedním z řady dějství. Na konci představení se dočkáme vzniku strany, jež z Česka bude chtít vytvořit novou ruskou gubernii. Vzmužte se a spolu s vůdcem začněte nový politický život!

Zveřejněno také na serveru AKTUÁLNĚ.CZ a

2.12.2008

Klausova strana je reálnou hrozbou

O tom, že Klausova strana vznikne, vůbec nepochybuji, a to z řady důvodů.

Jak už bylo vícekrát zmíněno, prezident Klaus chce být hlavním hráčem během českého předsednictví EU, a proto usiluje právě v těchto dnech o to uchopit reálnou moc ve státě. Pokud mu opozice půjde na ruku, může nová strana s případnými přeběhlíky potopit vládu.

Myslíte si, že přeběhlíky nezíská? Nenechte se mýlit. Nová strana má šanci na úspěch už proto, že Klaus do nové strany může nechat nasypat hromadu peněz. Neptejte se odkud, nebudete se stačit divit! A na penězích vždycky krachoval jakýkoli podobný projekt v minulosti.

Klaus v posledních měsících vyvíjí nebývalou aktivitu. Vypadá to, že má velké plány. Kdo ho podceňuje, mohl by být velmi překvapen. Už se chystá mediální show. Je samozřejmě třeba počkat na jednotlivá dějství, aby vznik strany byl řádně vyargumentován.

Klaus odměňuje loajalitu a budoucí přeběhlíci se stanou hrdými zakladateli budoucí významné nacionalistické a populistické strany. Lidí, kteří slyší na tyhle žvásty, je vždycky dost!

Klaus už také delší dobu usiluje o to zajistit svému synovi Václavovi politickou budoucnost. Nechal se přece slyšet, jaký že má syn politický instinkt a jak se s ním často radí. Jaká lepší šance by se mohla naskytnout než s novou stranou, která bude zároveň v budoucnu opečovávat Klausův nehynoucí odkaz. Mladý Václav Klaus už je nachystán.

Těmito tvrzeními jsem se dostal na dost tenký led, ale jsem přesvědčen, že řada komentátorů podceňuje Klausovu patologickou soupeřivost a houževnaté předivo neviditelných ekonomických a mocenských vazeb, které si za bezmála dvacet let na politickém výsluní vybudoval.

Zveřejněno také na serveru AKTUÁLNĚ.CZ a

21.10.2008

Putinova pátá kolona

S odstupem necelých deseti měsíců se zdá, že Václav Klaus nakálel na hlavu snad všem, kteří se postarali o jeho znovuzvolení prezidentem. Není však slyšet žádné hlasité rozhořčení. Ti, o nichž je řeč, totiž v lepším případě sedí doma a stydí se, že tomu starému lišákovi skočili na špek, v tom horším si svoji chybu vůbec nepřipouštějí.

Jakpak dnes nahlíží Dominik Duka na Klausovy rodinné hodnoty, když si už tři týdny po volbě užíval s 25letou milenkou? Copak zbylo ze stamiliardových slibů na vyrovnání pro církev? A co představitelé ODS, kteří tak agresivně prosazovali znovuzvolení svého čestného předsedy? Vstoupí do jeho nové strany, když se mu nepodaří zrealizovat vnitrostranický puč?

Ukazuje se, že Klaus se znovu snaží uchopit otěže reálné moci ve státě. Zřejmě chce naší politice dát zase obsah. Jestliže jeho poslední aktivity jsou zacíleny na destrukci Evropské unie, můžeme si domyslet, jakým směrem by se jeho politika ubírala. S ústy plnými národoveckých žvástů kopat za putinovské Rusko.

Bezprostředně po únorové prezidentské volbě se ozvali dva lidé, kteří se dovolávali dodržování uskutečněných dohod s Klausem. Oč šlo kardinálovi Vlkovi je nám jasné, ale jaký byl obsah dohody s Milošem Zemanem, jsme se nedozvěděli. Co mohlo být jejím předmětem, jsem psal už v prosinci minulého roku v článku Obchod za zády ODS: Zvolení Klause za příští volbu Zemana.

Podezření, že máme v čele našeho státu co do činění s ruskou pátou kolonou, nabývá v poslední době čím dál zřetelnější kontury.

-----------------------------------
P.S.: Dnes už je jasné, že Klausova někdejší podpora americkému radaru, byla jen předvolební finta.

Zveřejněno také na serveru AKTUÁLNĚ.CZ

21.10.2008

Výchova k vlastenectví

Poslední dobou chodím všude s křížkem po funuse. Mám málo času, a tak rozpracovaný článek k listopadu si zřejmě nechám až napřesrok. K říjnovému tématu vlastenčení jsem vložil krátkou úvahu k blogu pana Stejskala, abych slušně odpověděl na jeho výzvu k diskusi o tomto tématu. Aby můj příspěvek nezapadl, rozhodl jsem se ho trochu rozvinout a umístit do svého blogu.

Je to pár dní, co jsme slyšeli výzvu, že máme vést děti k národní hrdosti, "aby pro ně slovo vlast bylo více než jen prázdným pojmem". Nevím, co je autorovi těchto slov, který vede společnost do náruče putinovského Ruska, do mých čtyř dětí. Myslím si, že lautr nic.

Můžu ho ubezpečit, že já budu svým dětem vysvětlovat, až na to budou zralé, že vlastenectví je zvráceně pojímáno jako sounáležitost se státem a s národem, ovšem že státy vznikají a zanikají a pojem národ, jak je dnes chápán, je odporný ideologický výplod doby vcelku nedávné.

Řeknu jim, že můj cit pro to, co by se dalo takto nazvat, je svázán s místem, krajinou, lidmi a našimi předky. Že krajina a lidé, kteří ji obývali a obývají, jejich díla, myšlenky a činy, tvoří to, co nazýváme domovem. Ten bychom skutečně měli mít v úctě a také ho přát ostatním, kteří nemusejí být zrovna příslušníky nějaké většiny.

Že totiž sám český pojem vlast je svým způsobem podezřelý, je to totiž kořen slovesa vlastnit. Vlastnit můžeme dům, koně, plochu ornice, ale už nemůžeme vlastnit sousedy, krajinu, hudbu, literaturu nebo nebeské ptactvo.

Že v angličtině i němčině je tento pojem svázán právě s krajinou předků, s místem, kde mám svůj dům (fatherland, motherland, homeland, country, home, das Vaterland, die Heimat).

V této souvislosti jim budu vysvětlovat a stále připomínat, že stát, ve kterém žijeme (nebo jeho předchůdce, ke kterému se hlásíme), vyhnal z domovů tři miliony našich spoluobčanů. A že pokud by vlastenectví mělo být hrdostí na tento stát, pak by se jednalo jen o agresivní šovinismus, který s láskou k domovu nemá nic společného.

Budu jim vyprávět, že na každém kroku se setkáváme s díly lidí, kteří byli z naší společnosti vyvrženi. Že to však nic nemění na tom, že je to nadále i jejich domov, krajina jejich předků. Že hmotná i duchovní kultura, kterou tady zanechali, je součástí našeho společného domova. Tito lidé totiž před staletími osídlili panenskou zemi, zkulturnili prales a stali se tak původními obyvateli těchto krajin.

Ukážu jim na příkladech, že nepřijetí tohoto faktu se projevuje v české společnosti zastíráním, lhaním a agresivitou. Chtěl bych, aby pochopily, že to, co odvál idiotský vítr dějin, by se nemělo trapně omlouvat, a že je spousta možností, jak náš společný domov kultivovat.

Budu je vést k tomu, že pojem národ je sprosté slovo a stát je něco, před čím by se měly mít na pozoru. Že jediné podobné přijatelné slovo je „společnost“ jako společenství lidí sdílející společnou krajinu a společné dějiny a v ideálním případě i společné hodnoty.

Zveřejněno také na serveru AKTUÁLNĚ.CZ a

21.10.2008

Wagner, Grass, Kundera – umění jako kompenzace

Před několika lety v Praze navštívila Bohumila Hrabala překladatelka jeho díla do hebrejštiny. Setkání nedopadlo dobře a paní Ruth Bondyová byla spisovatelovým chováním znechucena. Záhy napsala článek, jehož leitmotivem bylo, že nelze ztotožňovat autora s jeho dílem. V kontextu toho, oč nyní jde ve věci nových odhalení z minulosti Milana Kundery, se v tomto případě jedná o banální příběh nedorozumnění a jedné osobní deziluze.

Spisovatel Kundera nyní čelí informacím, že prý jako mladý student na vysoké škole podle policejního dokumentu udal svého vrstevníka Miroslava Dvořáčka, který pak strávil 14 let v komunistickém koncentráku. Kundera věrohodnost dokumentu popírá a na jeho stranu se postavila celá plejáda obhájců. Jejich podrážděnost je evidentní a argumentace v jeho prospěch se mi zdá podivná. Vymýšlejí se krkolomné konstrukce, hovoří se o plivancích, inkvizici, o mediálním lynči.

Co vede mnohé osobnosti, kterých jsem si doposud vážil, k tomu obhajovat bývalého komunistu, který žije ve Francii, nekomunikuje a nedovoluje překládat své knihy do češtiny, je mi záhadou. Jedním vysvětlením by mohlo být, že Češi mají raději mýty než skutečné hrdiny.

Není nic pochopitelnějšího, než že objevitel dokumentu o Kunderově udání Dvořáčka chtěl autora Žertu se svými zjištěními konfrontovat. Jak se ukázalo, ke konfrontaci Kunderu přimělo až jeho zveřejnění. Respekt, Ústav ani historika Hradilka bych v této souvislosti z nějakého selhání neobviňoval. Věci by se neměly překrucovat a z viníků dělat oběti.

V Německu před dvěma lety způsobilo pozdvižení příliš pozdní přiznání spisovatele Güntera Grasse, že sloužil u jednotek Waffen SS. Jeho stěžejním literárním tématem byla nacistická minulost. Osobně mi přišlo nechutné, že se krátce poté neostýchal skandalizovat současného papeže za jeho členství v Hitlerjugend. Grassovi se také vytýkalo, že se svým přiznáním čekal, až získá Nobelovu cenu.

V souvislosti s hysterií Kunderových obhájců jsem si vzpomněl na jeden z nejinspirativnějších textů o umění, který jsem kdy četl. Pochází od českého rodáka Kurta Adlera: „Někteří velcí umělci – například Richard Wagner – byli extrémně sebestřední, ale kompenzovali tuto chybu tím, že kázali altruismus ve svých dílech. To nás přivádí k dalšímu zdroji umění: kompenzaci za nedostatky ve svém obrazu – odčinění za skutečné nebo domnělé hříchy a chyby.“ Snad by bylo dnes méně hysterie, kdyby si lidé uvědomili, že umělecké dílo nemusí nutně stát a padat s morálním profilem svého tvůrce. Věc je však složitější.

Kundera se ve svém díle vyrovnává se svou komunistickou minulostí, a to bez ohledu na vyústění případu jeho diskutovaného udavačství. Grass i Kundera získali věhlas za svá literární díla a lidé se právem ptají po jejich autenticitě. Wagnerovo hudební dílo má nepochybně uměleckou hodnotu samo o sobě, bez ohledu na osobní charakter autora.

Je však otázkou, zda literární díla Grasse či Kundery nejsou jen osobními apologiemi bývalých protagonistů nacistické a komunistické ideologie. Pak je na místě zkoumat jejich životní osudy a postoje, abychom zjistili, zda jejich literární výpovědi nejsou jen pokračováním falešných a plochých myšlenkových schémat, které zmíněné ideologie nastolily.

Text vyšel 21. 10. 2008 v tištěné MF DNES pod redakčním názvem „Milan Kundera: oběť inkvizice, nebo letitý lhář?“

Zveřejněno také na serveru AKTUÁLNĚ.CZ a

05.09.2008

Proč Evropané nemají děti? Chudoba není tolerována!

Na serveru iDnes se objevila docela bouřlivá diskuse o tom, zda je nemravné nemít děti. Roman Joch z Občanského institutu považuje v článku "Děti, sobectví a civilizační velezrada" bezdětné páry, které se tak rozhodly, za sobce, asociální vyžírky a civilizační velezrádce. Dost silná slova na to, aby vyvolala odezvu. Ta se mu dostala z pera paní Evy Pallotto, která děti nemá, ale necítí se být vyžírkou nebo velezrádkyní a osud civilizace ani Jochův důchod řešit nehodlá. Vymírání Evropanů je vážné téma, proto bych chtěl přispět krátkou úvahou.

Nejprve je třeba říct, že nevymírá Západ, ale Evropa. To, co platí pro Evropu, neplatí pro USA. Nevím, kolik má dětí pan Joch, ale já mám čtyři, a přesto s jeho hodnocením rozhodně nesouhlasím. Pokud chtěl jen vyvolat diskusi, tak se mu to povedlo, ale řekl bych, že to byla trochu hrubá záplata na subtilní problém.

Vymírání Evropy pro mě znamená civilizační jev bohatnoucí společnosti, která si na své úspěchy zvykla a považuje je za standard. Chudoba není tolerována, tu musí potřít sociální stát. Rodiny musejí ustát konvenční tlak na žádoucí standard životního stylu a řeší to odkládáním početí dětí na pozdější dobu, případně na neurčito. Chci zdůraznit, že se jedná především o konvenční tlak společnosti, nikoliv individuální požitkářství, které k tomuto jevu vede.

Bohatnoucí západní civilizace neustále zvyšuje materiální standardy životního stylu. To stojí peníze, které musíme vydělat. Normální je mít dům či byt vybavený elektřinou, vodou, vytápěný v zimě na 23 stupňů, případně v létě klimatizovaný. Normální či nezbytné je jezdit do práce autem. Správný Evropan je čistě a hezky oblečen podle nejnovější módy. Konvence si žádají své. Zvyšující se standardy pro bydlení, oblékání, vzdělání prodražují náš život a nutí nás stále efektivněji pracovat. Část společnosti, která nestačí tempu doby, zákonitě upadá do chudoby a závislosti na státní pomoci. Je tedy třeba ještě nakrmit otesánka sociálního státu a začarovaný kruh se uzavírá.

Příklad zvyšujících se standardů se dá velice dobře ilustrovat na předpisech pro stavbu domu pro rodinné bydlení. Když srovnáte náklady na domek bez základů, bez betonů, jaké se stavěly v minulých stoletích, s tím, co podle stávajících zákonů na stavbu moderního domu musíte vynaložit dnes, dostanete se na několikanásobnou cenu. Když připočítáte cenu pozemku v zástavbové oblasti se sítěmi, které jsou opět nezbytným standardem, vyjde vám částka, na kterou budete muset hodně vydělávat významnou část svého života. Přitom postavit si za zlomek ceny mnohem ekologičtější dům podle starých standardů na mnohem levnějším pozemku nemůžete. Jak je to vůbec možné?

Chudoba zkrátka není tolerována. Kdo na to nemá, stává se opovrhovanou sockou. Nemáš na standard? Mazej pod most, nebo poníženě žebrej na státu. Třeba ti něco dají s únosným nájemným, pro které si zase poníženě dojdeš na úřad. Chcete poslat děti do školy se záplatovanými kalhotami, s aktovkou po třech sourozencích? Budete mít oprávněné obavy, že vám stát děti odebere a umístí do ústavu.

Je příznačné, že tlak na materiální standardy je provázen společenskou rezignací na standardy morální. Vydělávat se musí, protože to doba žádá. Když nedám úplatek, nedostanu zakázku. Když nebudu mít ostré lokty, neprosadím se. Chudí jsou vysmíváni a ti, kteří bohatnou bez mravních skrupulí, slaví úspěch.

Člověk je svázán se společností, ve které žije, a nerespektovaní jejích konvencí se nevyplácí. Ani já nechci být chudý, protože nikdo nechce být chudý. Moje děti nechtějí být vysmíváni a ani já nechci být považován za neschopného. Řeku člověk nezastaví, ale je možné plout proti proudu, alespoň v myšlení.

Bezdětné páry nejsou velezrádci civilizace, ale jejím produktem. Produktem civilizace, která rezignovala na své morální kořeny. Projevuje se to i absencí autentické kultury. Evropská popkultura není kulturou, ale jen bavičstvím, kde se dají vydělat peníze. Skutečnou kulturu, která vyvěrá z morální vzpoury, jako například fenomén amerického blues, v poválečné Evropě nenajdete.

Evropa bude velice brzy konfrontována s masivní chudobou, sociální stát v dnešní podobě nebude možné nadále provozovat. Bude potom třeba si na chudobu zvyknout a vrátit jí její důstojnost. Lékem na nízkou porodnost je všeobecně přijímaná a respektovaná důstojnost člověka, ať je bohatý, nebo chudý.

Společnost, ve které je prestiž člověka poměřována jeho majetkem, nikoli jeho mravností, je odsouzena k záhubě.

Zveřejněno také na serveru AKTUÁLNĚ.CZ a

Tento článek byl výjimečně úspěšný, přečetlo ho za týden na zmíněných dvou zpravodajských serverech 13 500 lidí a na iDnes získal jedno z nejlepších hodnocení v historii blogů.

24.08.2008

Stát není naše máma, ale náš potenciální kat

Na začátku července 2008 jsem uveřejnil článek "Rudá hvězda nad Betlémem a americký radar v Česku", který je upomínkou ruského vlivu na Blízkém východě v 50. a 60. letech minulého století a jeho imperiálních her. Netušil jsem, že se už za měsíc dočkáme dalšího kola ruské velmocenské agrese. Nechci dnes hovořit jen o mezinárodní politice, ale především o naší svobodě.

Stav české společnosti a její politické reprezentace, jak ho vnímám, neskýtá mnoho naděje, že bychom si dokázali udržet svobodu, kdyby spojenectví USA a Evropy bylo výrazně oslabeno a někdo k nám chtěl zase importovat svůj režim. Navíc primitivní místní antiamerikanismus, jak se projevuje v otázce amerického radaru, by byl pro tuto zemi polibkem smrti. Chci, aby USA byly v Evropě, protože Evropa je slabá, nejednotná a politici mají vratké mandáty. Je tu islámský svět před branami a ruský medvěd, co umí kde koho korumpovat. Jestli si Amerika řekla, že je třeba si v Evropě prostřednictvím radaru upevnit postavení, pak to jen vítám.

Většina lidí viní z hrůz minulého století zrůdné ideologie, ale já jsem přesvědčen, že hlavním motorem tak masivního projevu zla byla existence moderního státu. Stát byl efektivním vykonavatelem zločinů nesmírného rozsahu, které se v moderních dějinách odehrály. V evropském prostoru nikdy nebylo místo pro individuální svobodu jedince bránit se zbraní v ruce svůj život, svou rodinu a svůj majetek, stát proto nikdy neměl ve svých občanech rovnocenného soupeře. V Evropě máme velkou tradici státní byrokratické mašinerie, která v případě uchopení moci bandity libovolné provenience, dokáže semlít celou společnost, jako tomu bylo u nás celou polovinu 20. století. Stačilo jen, aby státní zaměstnanci plnili příkazy nadřízených a bylo možné vše, třeba i odvážet lidi v dobytčácích na jatka vyhlazovacích táborů.

Stát není naše máma, ale spíše náš potenciální kat a podle toho bychom se měli zařídit. Státní moc ve vztahu ke svým občanům by měla být výrazným způsobem omezena a jakoukoli nenápadnou snahu posílit moc státu bychom měli vnímat jako vážné ohrožení naší svobody. Jak pravil někdejší newyorský starosta William Jay Gaynor: „Dobrý člověk v dobrých časech by neměl nastavovat pravidla pro špatného člověka ve zlých dobách.“ Slova jako demokracie nebo právní stát se sice hezky poslouchají, ale je třeba mít na paměti, že skrytě nemravné ideje mohou zblbnout většinu občanů. Záměrně říkám skrytě, protože svůdci se vždy prezentovali jako nositelé dobra. Existuje celá řada způsobů jak se zmocnit státu, někdy stačí jen zdevastatované morální klima ve společnosti. Nedávná "opoziční" smlouva například u nás prakticky nastolila vládu oligarchie. Doufejme, že pojmy demokracie a právní stát nebudeme muset v českém prostředí dávat brzy spíše do uvozovek.

Pokud někomu jde o budoucnost života ve svobodě, měl se zasazovat o omezování moci státu a posilování reálné moci jeho občanů. Například právo vlastnit zbraň by nemělo být pod žádnými záminkami omezováno. "Pokud se nepoučíme z historie, budeme nuceni si ji zopakovat," zní dnes bohužel naléhavěji než před měsícem.

Zveřejněno také na

21.08.2008

Zatemnila Klausovi rozum osobní zášť?

Zatemnila Klausovi rozum osobní zášť vůči statečnému válečnému reportérovi Štětinovi, nebo je skutečně agentem Moskvy? K pochopení šokujícího vyjádření prezidenta ČR k válce v Gruzii mám jen dvě vysvětlení, které se pokusím krátce objasnit.

První vysvětlení

Válečný reportér a senátor za zelené Jaromír Štětina zafungoval na Klause jako rudý hadr na býka. Byl mimo jiné jedním z deseti senátorů, kteří nominovali Jana Švejnara na prezidentský post. Po volbě se veřejně vyjadřoval k tématu nekalých praktik Klausova volebního týmu a mstivosti Klausových příznivců z řad senátorů. To zmiňuji jen ta poslední "nedorozumění" mezi oběma politiky. Záhy po vypuknutí konfliktu odletěl Štětina do Gruzie, aby podával autentická a nezprostředkovaná svědectví o válce. Podle jeho zjištění konflikt rozpoutalo Rusko. V Klausově vyjádření "Přestaňme si lhát o Gruzii" z 18. srpna 2008, tedy po celé řadě Štětinových reportáží, se v perexu článku objevuje formulace: "Toho, co se stalo v Gruzii, se doslova hrozím. Tím mám na mysli jak věc samu, tak to, jak je politicky a mediálně uchopena a interpretována." Podle mého názoru Štětinovy zprávy vyprovokovaly u Klause toto nevyvážené vyjádření, ve kterém obvinil z vyvolání konfliktu v Jižní Osetii gruzínského prezidenta a gruzínský parlament. Jsem přesvědčen, že podobná osobní mstivost se u Klause před časem projevila v jeho vyšinuté reakci na plánovanou stavbu nové Kaplického budovy Národní knihovny. V křesle ředitele Národní knihovny je totiž iniciátor a spoluautor výzvy "Děkujeme, odejděte", která kdysi Klausovi a Zemanovi vzkazovala, aby už táhli k čertu i se svojí opoziční smlouvou. Komický obraz prezidenta republiky, který vlastním tělem brání stavbě knihovny měl být jednoznačným signálem jeho věrným, že projektu mají dát červenou. Zdá se, že po řadě peripetií velkolepý projekt skutečně skončil. Samozřejmě nelze pominout počáteční temnou roli Milana Knížáka.

Druhé vysvětlení

Klausovy proruské postoje jsou už dostatečně známé, ale tak jednoznačně vychýlený názor asi nikdo nečekal. Nedávno jsme se mohli podivit Klausově bezvýhradné podpoře americkému radaru navzdory agresivním vyjádřením Ruska. Kdyby měl být Klaus skutečně agentem Moskvy, musela by ruská silácká rétorika být jen přípravou na agresi v Gruzii, kde zřejmě mají reálnou šanci prosadit své strategické záměry.

Zveřejněno také na

04.07.2008

Rudá hvězda nad Betlémem a americký radar v Česku

Vím, že už toho bylo hodně napsáno o americkém radaru, ale rozhodl jsem se zveřejnit jako příspěvek k tomuto tématu recenzi na knihu, která vyšla v New Yorku v roce 1971. Text je součástí přípravy k rozsáhlejší biografii neobyčejně zajímavé osobnosti Ira Arthura Hirschmanna (1901–1989). Rusko na svou imperiální politiku nikdy nerezignovalo a Evropa bez Ameriky by pro něj byla snadným soustem, proto jsem jednoznačně pro americkou přítomnost na našem území.

Kniha má 192 stran A5 v pevné vazbě s přebalem. Hirschmann ji dělí do čtyř částí. V první rozebírá ruské záměry na Středním východě, v druhé popisuje strategii zvyšování ruského vlivu v regionu, ve třetí konsolidaci dosažených pozic. Čtvrtá část – Rusko vyzývá Spojené státy – působí spíše jako epilog, ve kterém Hirschmann apeluje na tvrdý postup americké zahraniční politiky vůči Rusku, vypočítává všechny negativní důsledky politiky ustupování (appeasementu) a všechny úspěchy, které byly v minulosti výsledkem pevného postoje.

Hirschmann v knize hodnotí politické faktory, které dovedly svět na pokraj dalšího možného holokaustu: ruské hlasování o Izraeli v OSN, suezskou krizi, zákulisí šestidenní války, zápas o moc v oblasti silných ropných zájmů, zvyšování sovětských námořních základen a vojenských poradců v regionu nebo sovětskou kontrolu nad raketovou základnou 20 mil od Suezského průplavu. Popisuje kořeny terorismu a jejich ruské zázemí i své setkání s teroristy.

Hirschmann zdůrazňuje, že tam, kde Washington zaujal pevný postoj proti sovětskému postupu a jejich záměrům, Rusko se stáhlo. Tam, kde americká politika zakolísala, Sovětský svaz se důrazně prosadil.

Jako dobrý přístup uvádí Hirschmann následující příklady:

1. Díky Marschallovu plánu se Trumanovi podařilo Řeky a Turky vymanit z ruského vlivu a zastavit v těchto klíčových zemích expanzi komunismu.

2. Prezident Eisenhower bezprostředně reagoval na ruskou blokádu Západního Berlína okamžitým leteckým mostem, a tak ochránil Západní Berlín před komunistickým područím.

3. V roce 1958 prezident Eisenhower a ministr zahraničí Dulles bez zaváhání poslali námořní pěchotu k břehům Libanonu, aby učinili přítrž plánům osy Moskva-Káhira na ovládnutí nezávislého Libanonu. Výsledkem byl nadále nezávislý Libanon.

4. V roce 1962 se prezident Kennedy razantně postavil proti sovětským pokusům o umístění řízených střel na Kubě, 90 mil od území Spojených států. Moskva se stáhla a odstranila hrozbu.

5. Během šestidenní války preziden Johnson ostře a jasně přes horkou linku Moskvě sdělil, kde Spojené státy v arabsko-izraelském konfliktu stojí. Sověti se dovtípili a opustili možnost vojensky intervenovat na straně svých arabských spojenců.

6. Prezident Nixon v září 1970 rázně jednal během občanské války v Jordánsku, kdy syrské a irácké vojenské jednotky hrozily, že teroristům pomůžou ke svržení jordánského krále Husseina. Prezident osobně navštívil jednu z lodí šesté flotily amerického námořnictva ve středomořské oblasti, uvedl do pohotovosti americké výsadkové jednotky v Německu a Turecku a vyjádřil pochopení s přesuny izraelské armády k severním hranicím s Jordánskem. Kreml se poté stáhl a Irák a Sýrie upustily od vojenských operací.

Jako opačné příklady uvádí tyto:

1. Prezident Roosevelt na Jaltské konferenci selhal a nevyjádřil pevný postoj vůči Stalinovi. Americké pozice tak zamrzly do studené války.

2. V suezské krizi v roce 1956 Američané selhali v nastolení pevného postoje a opustili své přátele. Ztratili vůči Rusku a Egyptu a vzkřísili Násira.

3. V roce 1969 USA selhali v Libanonu, když prozápadní země byla znovu ohrožena, že vládu nad ní převezmou guerilly vyzbrojené Sověty a podporované Egyptem. Výsledkem bylo, že libanonská budoucnost visela na vlásku.

4. V roce 1969 Američané přijaly ruský požadavek, aby ostatní velmoci mohly mluvit do uspořádání na Středním východě, čímž usnadnili Rusům politicky ovládnout tento prostor.

Hirschmann se domnívá, že Rusové se pokoušeli uskutečnit dávný imperiální sen Kateřiny Veliké o ruském obsazení přístavů ve strategických vodách Středomoří.
Kniha obsahuje záznam Hirschmannova setkání s generálem Násirem*, který je snad jediným podobným rozhovorem, který tento zakladatel a vůdce arabského nacionalismu poskytl nějakému Američanovi židovského původu.
Kniha Rudá hvězda nad Betlémem představovala ve své době nový pohled na náhlou zkoušku jedné z nejproblémovějších a nejneklidnějších oblastí na světě.

* Gamál Abd an-Násir, egyptský prezident (1956–1970)

Zdroj:

Hirschmann, Ira: Red star over Bethlehem: the Soviet influence in the Middle East. New York, Simon & Schuster 1971, 192 s.

Zveřejněno také na

02.04.2008

Ještě jsem neumřel. Bob Dylan

Podobný vzkaz kdysi napsal Dylanovi na lístek Woody Guthrie, písničkář, který se stal legendou už za svého života. Stejnými slovy by se dal charakterizovat i Dylanův koncert v ostravské ČEZ Aréně 9. června 2008. Sedmašedesátiletý Dylan odehrál 17 písní ze svého bohatého repertoáru.

Seznam odehraných písní:

• Stuck Inside Of A Mobile With The Memphis Blues Again
• If You See Her Say Hello
• Just Like Tom Thumb's Blues
• Rollin’ And Tumblin’
• Moonlight
• Watching The River Flow
• Desolation Row
• Things Have Changed
• Tryin’ To Get To Heaven
• High Water
• Beyond The Horizon
• It’s Alright, Ma (I’m Only Bleedin’)
• When The Deal Goes Down
• Highway 61 Revisited
• Ballad Of A Thin Man  

Přídavky:

• Thunder On The Mountain
• All Along The Watchtower

Jel jsem na jeho koncert asi 400 km. Myslím, že on to měl z Varšavy se svojí suitou podstatně dál. Nezlobím se proto na něj, že nastoupil na pódium po 20. hodině, když jsem se navíc na internetu předtím dozvěděl, že se před 20. hodinou na pódiu neobjeví. Nepatřil jsem proto mezi tlačící se dav, ale přišel jsem ve chvíli, kdy moderátor oznamoval, že přichází Mr. Dylan. Lístek zakoupený s velkým předstihem mi byl trochu nanic, protože na tom místě bych se díval celou dobu na Dylanova záda, což neuspokojovalo mou představu o setkání s mocným zdrojem mé tvůrčí inspirace. Obkroužil jsem proto celou halu a postavil se dál k pódiu, než bych byl, kdybych zůstal na svém zaplaceném místě.
Udělal jsem pár fotografií mobilem a nahrál jsem celý koncert na mobilní záznamník, čímž jsem zřejmě spáchal hrozný zločin. Jelikož je to moje vzpomínka na setkání s člověkem, který je současně živou legendou, doufám, že se nenajde žalobce, který by mi ji vyrval, což ostatně ani není možné. Vzpomínka je tak silná, že se zaryla hluboko a zmíněný záznam brzy nebudu potřebovat.
Dalekohledem jsem sledoval výrazy Dylanovy tváře, jeho hubené nožičky rýsující se pod jeho koncertním kostýmem. To jak kroutil chodidly, ktyž se soustředil na zpěv a hru na klávesy. Evidentně chtěl potěšit publikum tím, že na řadě míst ve svých písních použil foukací harmoniku, ale místní obecenstvo bylo v tomto ohledu více než natvrdlé.
V hale byla tak polovina lidí z patnáctitisícové kapacity. Kdybych to býval věděl, vzal bych s sebou svého osmiletéto synka, který moc stál o to vidět Boba Dylana, bohužel se rozhodl až poté, co jsem koupil lístek. Třeba by měl i Dylan radost, že má tak zanícené mladé fanoušky. Takhle se musel spokojit jen s mým nadšeným hvizdem, který mě samotného málem připravil o sluch.
Bobe, ještě neumírej a přijeď zase.

Zveřejněno také na

02.04.2008

Přijíždí Bob Dylan

"Mý jméno nic neznamená, ještě míň záleží na mým věku. Kraj, odkud pocházím, se nazývá Středozápad, tam mě naučili, že mám ctít zákony a že země, ve který žiju, má Boha na svý straně." Jak by se dal představit autor tohoto textu, který přijede 9. června 2008 do Ostravy?

Bob Dylan se narodil 24. května 1941 v Minnesotě. Pocházel z židovské rodiny a svůj vztah k vlastní rodině charakterizoval slovy, že měl pocit, jako by se narodil cizím rodičům. O otci hovořil jako o prostém, avšak dobrém muži. Rozhodně se nedá říct, že by měl ke své původní rodině špatný vztah, ale toužil se brzy osamostatnit a vymanit z ubíjejícího prostředí hornického maloměsta. Jako dítě prý snil o tom, že umírá v nějaké hrdinské bitvě a původně toužil studovat prestižní vojenskou školu ve West Pointu, kam se ovšem neměl šanci dostat.

Už na střední škole se začal věnovat hudbě. Poté se zapsal na univerzitu v Minneapolis, ale nechodil na přednášky. Po roce odešel do New Yorku, kde se protloukal jako muzikant po barech a nočních klubech v umělecké čtvrti Greenwich Village. Seznamoval se s umělci, hodně četl a studoval po knihovnách. Ve svých pamětech vypočítává mnoho zdrojů, které ho v té době formovaly. Velkou inspirací pro něj bylo dílo Woodyho Guthrie, folkaře, o jehož písních prohlásil, že se podle nich můžete naučit žít.

Měl touhu se svou hudbou prorazit a snad i měnit svět k lepšímu. Zprvu písně přejímal, později začal psát své vlastní texty. Na své okolí však působil jako podivín. Zlom nastal ve chvíli, kdy v New York Times vyšel článek s recenzí jeho koncertu od Roberta Sheltona (29. 9. 1961). Poté ho oslovil producent a obdivuhodný člověk John Hammond s nabídkou smlouvy s nahrávací společností Columbia.

Dylan psal výjimečné texty a záhy byl považován za génia. Jeho písně reflektovaly atmosféru smutné doby první poloviny šedesátých let 20. století. Dokázal prý formulovat to, co mnozí cítili, ale nedokázali vyjádřit. Jeho texty měly silný morální a duchovní rozměr, ale často byly chybně vykládány jako politické pamflety. Když v roce 1964 přebíral cenu Toma Painea od National Emergency Civil Liberties Committee, končil svoji řeč slovy: "Pro mě neexistuje černá a bílá, ani napravo a nalevo, ale jenom nahoře a dole. Dole znamená při zemi, ale já mířím nahoru, aniž bych myslel na něco tak vulgárního, jako je politika." Jeho přítel Allen Ginsberg to komentoval slovy: "Dylan vyskočil na svoje hubený nožičky a dal všem na srozuměnou, že není politická figura ani poskok levice, ale nezávislý písničkář, čímž naštval všechny, kteří z něj chtěli mít cvičeného tuleně."

Dylan se ohrazoval proti všem nálepkám, které mu média dávala. Politického života se neúčastnil a jeho přátelé ho dlouho považovali za politicky naivního. Dylan s odstupem považuje za paradox, že byl označován za mluvčího generace květinových dětí, se kterou neměl téměř nic společného. Jeho ideálem byl spořádaný rodinný život, dům s bílým plotem, práce od devíti do pěti a oblíbeným politikem konzervativní republikán Barry Goldwater. Dylan je otcem čtyř dětí z prvního manželství, které se k jeho velké lítosti rozpadlo. Páté dítě má z druhého manželství. Nikdy nebojoval s ideologiemi, ale s nespravedlností. Viděl věci prostým způsobem a i jeho civilní projev je přímý, až syrový. Mnoho umělců by mohlo vyprávět o krizi, kterou museli projít, když se svou tvorbou vymezovali vůči ideologiím, které přicházejí a odcházejí, protože „časy se mění“.

Dylanova umělecká tvorba je nadčasová, zdůrazňuje duchovní a mravní hodnoty, čerpá z bohatství americké lidové hudby a často je označována za projev ducha autentické Ameriky. V uměleckém vývoji si Dylan vždy šel za svým. Nikdy nepřizpůsoboval svou hudbu publiku a byl schopen koncertovat před bučícím davem. Už téměř půl století inspiruje mnoho umělců a miliony lidí na celém světě.

Kde se můžete o Bobu Dylanovi dozvědět věrohodné informace:

Bob Dylan: No Direction Home. DVD dokument USA, 2005, 201 minut. Režie: Martin Scorsese.


Bob Dylan: Don't Look Back: Deluxe Edition (2 Disc Set). DVD dokument USA, 148 minut. Režie: D. A. Pennebaker.


Bob Dylan: Kroniky, díl první. Nakladatelství Argo, 2005, 271 stran.

Bob Dylan: Lyrics/Texty 1962-2001. Kalich 2007, 960 stran A4.

Zveřejněno také na

07.02.2008

"Kdo volí sedmičku, má prázdnou ledničku", ale časy se mění

Řekl jsem si, že těch úvah na společensko-politická témata bylo až moc, ale pár nezodpovězených otázek a dojmů nad hromadou potištěného papíru... přece jen mi to nedá. Člověk si klade otázky, na které v tom dnešním předvolebním mumraji jen těžko hledá odpovědi. Novináři mají plné ruce práce, je co psát a nemusejí při tom moc myslet. Každý den se něco semele a než to člověk naklove do počítače, jednoho to unaví.

Tak jsem se například nedozvěděl, co vlastně Klause vede k tomu zarputile bojovat za českou měnu proti evropské, "i kdyby jsme měli být obklopeni eurozónou"? Odpoví mi někdo, nebo mě nechá domýšlet, co si vydělá spekulant, když bude mít spolehlivé zprávy z České národní banky, jejíž vedení jmenuje dobrý známý prezident?

A co když Nečas s Topolánkem chtěli využít Švejnarovo úsilí o stabilní Euro k tomu, aby obvinili eurolobbisty ze zkorumpování volitelů z vlastních řad? Není teď Topolánek vzteklý na naivního Bursíka, že mu chce koukat do karet, když se chystá hrát betla o nezvolení Klause?

Napadají mě i další:

Co všechno může zařídit Putinův spojenec jako prezident předsedající země EU?

Jaká dobra čekají v budoucnu Klause za jeho služby Moskvě? Bude následovat Schrödera?

Je Klausovo tažení proti zastáncům ohleduplnějšího přístupu k životnímu prostředí pouze výrazem narcistické touhy být výjimečný, nebo je v tom kalkul, o kterém se něco dozvíme až s odstupem?

Musím se také svěřit se silnými dojmy nad tím, jak se v médiích vyjadřoval lid, zda chce Klause, nebo Švejnara.

Pro Klause se vyjadřují většinou ti, kterým se dnes daří dobře – prorežimní podnikatelé nebo lidé, kteří v Klausově době dosáhli nějakého postavení ve státní sféře, umělci, co symbolicky nebo ve skutečnosti hrají na modré housle, sportovci, kteří jsou na vrcholu kariéry a spojují svůj úspěch s dnešní dobou. (U těch bude zajímavé sledovat jejich postoje, až jejich jepičí sportovní vrchol opadne.) Pak jsme mohli zaznamenat výroky akademických pracovníků. Na nezávislé myslitele byly jejich výroky dost slaboduché a některé vysloveně komické, například když jihočeský teolog Skalický upřednostňoval Klause proto, že se s ním osobně setkal a že mu Klaus pochválil práci. Před pár dny jsem se chtěl v krátké úvaze zamyslet nad postoji představitelů akademických elit, ale naštěstí mi to doma rozmluvili. Jsou totiž totožné se společností a ničím nevynikají.

"Kdo volí sedmičku (dnes Švejnara), má prázdnou ledničku!" znělo jedno posměšné heslo někdejších odpůrců OF a politických změn po listopadu 1989. Kdo zažívá úspěch v té které době, má odpor ke změně. Někteří by možná i dnes byli schopni povolat ozbrojené složky, aby nám Klause na Hradě ochránily, ale naštěstí pro jiné "časy se mění". Dříve nebo později Klaus prezidentem nebude, ovšem bylo by lépe, aby lidé prozřeli, dokud nezačnou senilnět, abychom tu pak neměli armádu agresivních důchodců, kteří nedají dopustit na zakladatele samostatného českého státu.

Pro Švejnara se také vyjadřují úspěšní lidé ve všech výše zmíněných kategoriích (neúspěšnými lidmi většinou tisk pohrdá), ale zřejmě si pokládají i otázky typu: "Sice se mi daří, ale bude se dařit i mým dětem? Nemohlo by se mi dařit lépe? Jaké ideály tady vlastně Klaus představuje?"

A co znamená Švejnar pro mě osobně? Ve srovnání s Klausem vypadá až příliš dobře. Ale jinak je to jen schopný a úspěšný syn svého bezbožného národa – osobnost bez spirituality. Jako člověk vnímavý k důležitým věcem a snahou s něčím pohnout kupředu by byl vítanou změnou, ale jeho význam pro společnost by se neměl přeceňovat.

Zveřejněno také na

10.01.2008

Bohumil Doležal je nekorektní

Před chvílí mě dost nadzvedl článek Bohumila Doležala v LN "Prezidentská kampaň je nesmysl", kde tvrdí, že Švejnarův způsob kampaně je vlastně nekorektní, když se snaží přiklonit si na svou stranu veřejnost. Hovoří o tom, že poslanci a senátoři mají od veřejnosti k volbě mandát, že ho získali ve volbách a kampaň by se tedy měla obracet k nim.

Článek na mě působí jako snaha upoutat na sebe pozornost prostřednictvím kontroverzní myšlenky. Nebo že by si za to autor nechal platit, podobně jako se píšou na zakázku "odborné" články hanící konkurenční výrobek? Peníze se hodí, když je člověk na volné noze. Nebo se snad panu Doležalovi stýská po dávno ztraceném místě placeného poradce Václava Klause? Buď jak buď, článkem určitě sleduje spíš vlastní prospěch, než snahu dobrat se pravdy.

Nemyslím si, že by měl tak krátkou paměť, aby nevěděl, že všechny strany šly do voleb s programem umožnit občanům přímou volbu prezidenta. To se ovšem nestalo, proto mandát "našich" zástupců volit podle svého uvážení je více než diskutabilní. Mandát získaný ve volbách za sliby, které jsem nesplnil, je setsakramentsky zpochybnitelný. Pamatuji si, že pan Doležal totožnými argumenty, jaké uvedl v tomto článku, kdysi znevažoval význam demonstrací studentské iniciativy "Děkujeme, odejděte". Nápad přepočítávat množství demonstrantů na náměstích na poslanecké mandáty je opravdu velmi účinný způsob jak selsky uvažujícímu člověku zpěnit v žilách krev. Nejednomu se pak vybaví myšlenka na defenestraci jako na to nejlepší z českých politických tradic.

Je-li něco nekorektního na dění kolem volby hlavy státu, pak je to nerespektování vůle veřejnosti volit prezidenta přímo a následné kupčení, uplácení, možná i vydírání jednotlivých volitelů a stran, aby se přiklonili tam či onam. Jestliže Švejnar má k dispozici jen své ideály a šarm, kterými může oslovit to dobré, co ještě v poslancích a senátorech dřímá, Klaus a jeho klaka pokračuje v praktikách, které s demokracií mají málo společného.

Zmínil jsem tady iniciativu, která před lety usilovala o to, aby Klaus se Zemanem už konečně táhli k čertu. Dovolím si znovu upozornit, že se dnes kupují hlasy pro Klause za příští volbu Zemana prezidentem. Opozičněsmluvní dvojčata, jak je nazval jeden známý blogger, si zase budou měnit funkce.

DĚKUJI, NECHCI A DOUFÁM, ŽE NEJSEM SÁM.

Doležalův článek najdete zde:

Bohumil Doležal: "Prezidentská kampaň je nesmysl"

Upozorňuji také na zajímavý článek Josefa Jařaba:

Josef Jařab: "Putinův evropský spojenec Klaus"

Zveřejněno také na

19.12.2007

Obchod za zády ODS: Zvolení Klause za příští volbu Zemana

Je s podivem, že média přehlížejí důležitý aspekt prezidentské volby. Miloš Zeman dělá vše pro to, aby nyní pomohl Václavu Klausovi k jeho znovuzvolení. S velkou pravděpodobností to nebude dělat nezištně, nýbrž proto, aby byl za pět let zvolen Klausovým nástupcem. V půli září (18. 9. 2007) se objevila v médiích zpráva, že Zeman vyzývá spřízněné zákonodárce, aby volili prezidentem Klause. Nyní (17. 12. 2007) se objevila v HN zpráva, že Miroslav Šlouf, nejbližší spolupracovník Zemana, jedná s komunisty o podpoře Klause.

Hospodářské noviny citují Davida Ratha: "Ze strany komunistů je to licitování jako na arabském bazaru. S komunisty už teď běží velmi čilé vyjednávání o podpoře Václava Klause, mám pocit, že Miroslav Šlouf, který také jednání vede, už nějaké jejich hlasy má."

V půli září jsem už v blogu psal, že vnímám snahu Zemana zajistit si podporu ve volbě prezidenta po uplynutí Klausova druhého volebního období. Opravdu to vypadá, že si za pět let zase budou měnit funkce a éra prvních nechvalně proslulých postkomunistických elit se nám prodlouží o dalších deset let. Zeman totiž není tak starý, aby to nebylo reálné.

Jelikož se slíbená přímá volba prezidenta nekoná a prezidentství je předmětem obchodu, je třeba vzkázat poslancům za ODS, že se tu obchoduje za jejich zády. Zvolení Klause za příští volbu Zemana.

Komu se představa Zemana na Hradě nelíbí, má svaté právo nevolit Klause.

Zveřejněno také na

06.11.2007

Proč mě tak bere Dylan, Armstrong, Mark Twain, Forrest Gump, Bokovka a americká kultura vůbec?

Formulovat odpověď na tuto otázku je pro mě samotného dost těžké, ale už bych na to sám rád přišel. Znáte ten vtip, jaký je rozdíl mezi jogurtem a USA? "V jogurtu se za měsíc vyvinula kultura."

Člověk se zasměje, ale pak si vzpomene na strastiplné cesty lidí za svobodou, dětské hrdiny Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, divoký západ, swing, jazz, blues, gospel, country... Na tu spoustu geniálních věcí a lidí z Evropy, která našla naplnění teprve na americkém kontinentu. Tam je totiž centrum naší západní civilizace a my v Evropě jsme na jejím okraji, přestože odtud tyto věci a lidé pocházejí.

Evropa kulturně skomírá a dokonce fyzicky vymírá. Potácíme se mezi pomníky někdejší slávy "Středozemě", ale lodě odplouvají na "Západ". Poválečná kultura Evropy je temná. Je v ní cítit zatuchlost z malosti poměrů, ozvuky nevyhnutelných osudových ran jejích dějin. Nezpracovává žádná velká morální témata, která by ústila v blahodárné vykoupení a osvobození. Její kultura je provinční, přestože její hrdinové jsou skuteční. Pouze končí zase v bahně malých poměrů. Kultura Evropy pláče nad vlastní malostí, nebo se jí vysmívá. To, že někdejší sláva Evropy pominula, si uvědomuje snad každý.

Když se chci dozvědět, jak si stojí zápas dobra se zlem, musím se podívat za oceán. "A o tom to asi celé je."

Zveřejněno také na 

02.11.2007

Klausova medaile od Putina, který vyhrožuje naší zemi odvetou

Ve čtvrtek 1. 11. 2007 zveřejnila ČTK zprávu, že prezident Václav Klaus je mezi zahraničními rusisty, které ruský prezident Vladimir Putin vyznamenal Puškinovou medailí. Má to být ocenění za "velký příspěvek k šíření a výuce ruského jazyka, uchovávání kulturního dědictví a sbližování a vzájemnému obohacování kultur národů a národností". Třesky plesky.

Prezident našeho státu se tak dostal do společnosti prezidentů Guyany, Mongolska a Chorvatska a tří nejvyšších čínských komunistických prominentů.

Zkuste si tipnout, jak prezident zareaguje:

a) Zdvořile poděkuje a přizná, že se naučil rusky jen proto, že byla ruština ve škole povinná. A jelikož se svými schopnostmi rád chlubí, mluví s cizími státníky v jejich mateřštině.

b) Celý se rozněžní a bude vysílat vděčné myšlenky bývalému členovi KGB a KSSS Vladimiru Vladimirovičovi, poté mu pošle servilní poděkování.

c) Zdvořile odmítne s tím, že momentálně nemůže přijmout poctu od představitele státu, který naší zemi vyhrožuje.

d) Uvědomí si, že Rusové podobně podkuřovali už v roce 1943 Benešovi a jaké to mělo následky. Zdvořile poděkuje, ale na jeho jednání to nebude mít žádný vliv.

Nápověda

Zveřejněno také na 

13.10.2007

Nobelův výbor hned dvakrát vyrušil Klause z jeho snění o vlastní velkoleposti

Nobelovu cenu za fyziku letos získal sudetský Němec Peter Grünberg a nobelovu cenu míru zelený aktivista Al Gore.

Pro nacionalistického populistu Klause už byla velká rána, když zjistil, že jeho Češi chtějí do Unie. Nyní dokonce plzeňští radní chtějí svého slavného německého rodáka poctít čestným občanstvím. Co kdyby někdo nakonec chtěl, aby se mu prezident omluvil, že mu tento stát upřel rok základního vzdělání, než ho jako viníka českého utrpení za druhé světové války vystěhoval za hranice! 

To je ale mrzuté!

Klaus zklamán eurooptimismem svého národa jako správný narcista zamířil výš – k planetárním problémům. Vystoupil ze svého zahnojeného dvorka a jal se poučovat svět. Svět je ale větší a nemá pochopení pro vyšinuté osobní ambice představitele nějaké enklávy uprostřed Evropy.

Zveřejněno také na 

18.09.2007

Zeman chce být nástupcem Klause

V úterý (18. 9. 2007) se objevila v médiích zpráva, že Miloš Zeman vyzývá spřízněné zákonodárce, aby volili prezidentem Václava Klause. Vnímám to jako snahu Zemana zajistit si podporu ve volbě prezidenta po uplynutí Klausova druhého volebního období. Vypadá to, že si za pět let zase budou měnit funkce a éra prvních nechvalně proslulých postkomunistických elit se nám prodlouží o dalších deset let.

Zeman je ročník 1944. Letos je mu 63 let, v době volby Klausova nástupce mu bude 68. Určitě bude ve hře, pokud mu vydrží zdraví a ještě pár let bude o sobě dávat vědět. Přímá volba prezidenta by mohla být šance, jak se tomuto velice pravděpodobnému scénáři vyhnout.

Zveřejněno také na

08.09.2007

Pavarottiho nekrology: příliš bombastických superlativů

Předevčírem zemřel Luciano Pavarotti.  Měl jsem ho rád, ale k napsání tohoto textu mě přiměla skutečnost, že nesdílím hodnocení jeho umělecké osobnosti, které je v těchto dnech slyšet ze všech stran. Nekrology jsou plné bombastických superlativů, ale mně vyvstává na mysli citát Kurta Adlera, sbormistra a dirigenta Metropolitní opery v New Yorku: "Mnozí instrumentalisté a zpěváci staví sami sebe do popředí. Přestože to mohou být silné osobnosti a mistři svého žánru, ještě bych je nenazval skutečnými umělci. Skutečný umělec totiž musí být pokorný. Samolibost byla jádrem mnoha virtuózních kariér, ale byl to také konec ryzího uměleckého růstu." *)

Také se mi v této souvislosti vnucuje srovnání následujících dvou osobností – Pavarottiho a Louise Armstronga. Proč zrovna těchto dvou? Oba měli od přírody výjimečné hlasy – fascinující, nezaměnitelné, jedinečné. Ale když si je poslechneme, zjistíme, že v jejich uměleckém projevu je významný rozdíl, a není to jen otázka žánrů nebo polohy hlasu. Podle mě pro Armstronga platí, že zdrojem jeho uměleckého projevu je cosi autentického, co  by asi Adler nazval vzpourou proti nepřízni osudu. V takových osobnostech vidí velké umělce, kteří se stali tím, čím jsou, zdoláním zdánlivě nepřekonatelného protivenství. Uspokojení podle Adlera není dobrý podnět k umění.

Pavarotti byl nepochybně výjimečný zpěvák. Možná milý a příjemný člověk. Určitě méně konfliktní než jeho rodák Franco Corelli, který oblažoval operychtivé obecenstvo generaci před ním. V době dnešní popkultury Pavarotti uměl ty nejvděčnější árie z oper naservírovat masám, což se dnes chválí jako popularizace vážné hudby. Je to ale také určitě výhodný byznys, když se autoři těchto skladeb nemusejí žádat o svolení interpretovat jejich díla ani jim platit. Dokonce si můžete vybrat, že si vezmete, obrazně řečeno, z písničky jen chytlavý refrén.

Ještě bych ke srovnání přibral jednu hudební osobnost – Boba Dylana. Dylan na rozdíl od předchozích dvou umělců hlas od Boha neměl (někdo dokonce řekl, že mňouká), ale přesto měl co říct milionům lidí a jeho autentický hudební projev je dodnes strhující.

Myslím si, že Adlerův text o motivaci k uměleckému projevu, který napsal před více než čtyřiceti lety, je hodně nadčasový.

-----

*) Adler, K.: The art of accompanying and coaching. Minneapolis, University of Minnesota Press 1965, s. 182.

-----

Zveřejněno také na