NAKLADATELSTVÍ   
   
 

Aktualizace: 24.05.2008

Creative Commons License

počítadlo

   


Motto:

"Město nejsou jen hradby, ale také lidé, jejich myšlenky a činy..."


V našem světě rychle se měnících hodnot (vítaných změn, které přináší technický a vědecký pokrok) podléhají změnám také duchovní, morální a umělecké hodnoty, ovšem daleko pomaleji a ne vždy k lepšímu.

Těžko říct, co přinese budoucnost. Rád bych si dovolil vyjádřit názor, že nový horizont nám může otevřít pokorný zájem o vnitřní či duchovní hodnoty. Naše technologické pokroky by nám měly poskytnout více času – budeme totiž potřebovat kulturu, abychom si to všechno mohli dovolit.

Kurt Adler, 1965


 

 

 


WENKERSCHLAG (Dolní Radouň)

Václav Urban


20.04.2007

Tuto stránku věnuji jedné z nejstarších vesnic na Jindřichohradecku. Základem většiny informací bude jedinečná publikace zdejšího rodáka Richarda Hanslovského. Postupně budu doplňovat další a další informace. Pasáže z knihy přeložila Marie Danihelovská. Titulky a uspořádání textů jsou redakční. Černobílé fotografie pocházejí z knihy, barevné pořídil autor webových stránek.


Richard Hanslovsky: Dörfer an der südbömischen Sprachgrenze. Zum Beispiel Wenkerschlag. Vydal vlastním nákladem autor se svou manželkou Marií v bavorském Ulmu v roce 2001, 272 stran A4.


Kdo je Richard Hanslovsky?

Rod autora pocházel ze Žďáru u Nové Včelnice, kde měli mlýn a hospodářství. V roce 1795 se Adalbert Hanslovský oženil s vdovou Kräpflovou, dědičkou Kröpflova mlýna v Dolní Radouni. Autorovi dodnes říkají Kröpflův Richard. Byl posledním majitelem od roku 1944, po smrti svého otce. Jeho otec se nemohl dlouho oženit, protože domácnost vedla zlá teta, říkali jí "Neřád". Celé obci dělalo starosti, kdo mlýn zdědí, až najednou se otec postaral o velké morální pohoršení, když se v tichosti oženil se svojí děvečkou od krav, která ještě navíc byla nemanželské dítě Franzisky Schirmerové. Otec byl neznámý, v obci mu říkali Pejmotz. (pech Mathias, smolný Matyáš) Ještě léta po vyhnání mu s potěšením nějaký rodák řekl, že jeho děda byl Pejmotz. I jako paní musela jeho matka pracovat dál jako děvečka u krav a velmi vytrpěla od té zlé tety.

Z textů autora je znát, že píše s nadhledem a nic neidealizuje, ani svou vlastní rodinu. Dnes mu je kolem 85 let, donedávna pravidelně jezdil do českých archivů studovat prameny a na jeho knize je to znát. S knihou mu pomáhala manželka i jeho tři dcery. Podle jedné jeho známé je to člověk přátelský, veselý a cítí se tu doma. Přál by si tu zemřít. Knihou, kterou tady zanechá, vrátil jedné vykořeněné vesnici její dějiny.


Předmluva ke knize

Je zvláštní, že čím jsem starší, tím častěji se přistihnu při stejné hře. Z okna mého domu na Eselsbergu (oslí hora) v Ulmu se dívám přes věže chrámu a odtud táhnu pomyslnou čáru přes Dunaj, bavorské Švábsko, Bavorský les, k výšinám Šumavy a začátku Českomoravské vysočiny. Linie končí na Bergsteinu, zvaném Čertův kámen.

Na jeho jižním svahu leží v údolí vesnice Wenkerschlag (Dolní Radouň), kde jsem se v roce 1922 narodil. Tento domov jsem v roce 1945 ztratil. Ulm je milé, krásné město, kde jsem nalezl nový domov. S hlubokou vděčností hledím zpátky na toto město a jeho obyvatele, s nimiž jsem prožil plný život, ale nikdy jsem nepřestal považovat Dolní Radouň a jihočeskou krajinu za svůj pravý domov.

Kdo by si byl pomyslil, že naše vesnice se jednou změní k nepoznání a moje zážitky z dětství a mládí budou pohřbeny hluboko v duši. Rodný dům v jihočeské vesnici, kamarádi dětských her, sousedé, moji učitelé a první lásky, žitná pole a lesy. Šplouchání vody na mlýnském kole otcovského mlýna, to byla ukolébavka mého dětství. Šumění vody ustalo, vzpomínky zůstaly.

Měsíce od listopadu do března byly v mém dětství víc, než ostatní roční období. Dny v tomto ročním období byly o tolik kratší, než dlouhé zimní noci, protože ledově chladná obloha nařídila přírodě a lidem odpočinek. V těchto zimních dnech mne učil Herrschl, který se vlastně jmenoval Johann Reisner číst ve sněhu stopy srnců, lišek a zajíců, které byly to jediné, co poukazovalo na přítomnost života, kromě krákání vran a havranů.
Sedláci stavěli otepi slámy ke dveřím stájí, ze kterých při otevření proudila teplá pára. Když přes den svítilo slunce, tály a odkapávaly rampouchy, které se přes noc vytvořily. Neklidní byli jen koně ve stáji, kteří se nemohli dočkat, až budou zapřaženi do sání a proběhnou se zasněženou krajinou.

Když za dlouhých zimních večerů přicházeli sousedé a jiní hosté, bojoval jsem o každou minutu před spaním. Seděli na rohové lavici u stolu, bafali z dýmek a matka postavila na stůl železňák s ruským čajem. Vůně rumu přerušila na chvíli rozhovory. Ty zase začaly, když každý host dostal svůj hrnek. Když mne matka zahnala do postele, tiskl jsem ještě ucho na štěrbinu v prosklených dveřích mezi kuchyní a světnicí. V žádném archivu jsem později nenašel takové zajímavosti, které jsem tu vyslechl.

V mém věku, když jsem přestal vykonávat své povolání, mne docela ovládla minulost. Kdo byl vyhnán ze svého domova, na toho víc než na jiné doléhá otázka: „Odkud vlastně přicházíš?“ Abych mohl rekonstruovat obraz obce a jeho postav před vyhnáním, nemohl jsem se spoléhat jen na mé osobní vzpomínky. Na pomoc musela přijít obsáhlá archivní práce. Tázal jsem se farních matrik, pozemkových knih, rovněž mnoha krajanů a současníků. V předkládané knize se pokouším vykreslit obraz vesnice na jihočeské jazykové hranici podle dostupných materiálů. Historii jednotlivých domů a rodin jsem vysledoval hluboko do minulých staletí. Okolnostem vyhnání jsem věnoval samostatnou kapitolu. Mým přáním je, aby sedm set let historie této německé vesnice a jejího okolí nebylo zapomenuto.


Richard Hanslovsky, Ulm, prosinec 2001

(Přeložila Marie Danihelovská)


V roce 1290 prý jistý Wenker postavil dům a zasadil hrušně (Schlag znamená paseka, mýtina). Ty hrušně stály ještě v době před válkou a byly obrovské.


V roce 1990 měla Dolní Radouň podle tohoto datování 700leté výročí založení (či první zmínky o obci).

Problematikou stáří jednotlivých vesnic se budu někdy později zabývat do hloubky, nyní jen uvedu, že celkově vypadá situace na panství J. Hradec s doloženým stářím vesnic a měst přibližně následovně: K nejstarším patří Děbolín (Diebling) 1255; Velký Ratmírov (Grossrammerschlag) 1255; Dolní Radouň (Wenkerschlag) 1256; Německý Malíkov (Deutsch-Moliken) 1256; Buk (Buchen) 1260...

Zdroj: Pavel Koblasa: Jindřichohradecké panství ve světle prvních písemných zmínek.

Koblasa uvádí následující prameny a literaturu:

Emler, Josef: Regesta diplomatica, IV. Praha 1892.

Filip, Václav - Víta, Bartoloměj: Okresní archiv v Jindřichově Hradci. Průvodce po fondech a sbírkách. J. Hradec 1959.

Lang, Hans: Das Neubistritzer Bergland. Schwäbisch Gmünd 1983.

Profous, Antonín: Místní jména v Čechách, I-IV. Praha 1954-1957.

Rull, František: Monografie města Hradce Jindřichova. J. Hradec 1875.

SOA J. Hradec, RA pánů z Hradce, Inventář (Karel Tříska, 1980).

SOA J. Hradec, Ústav chudých J. Hradec, kniha 1.244.

SOA J. Hradec, Vs J. Hradec, kniha 234, 451, karton 724, 924.

Šimák, J. V.: České dějiny, I/5. Praha 1938.

Teplý, František: Dějiny města Jindřichova Hradce, I/2. J. Hradec 1927.


Dolnoradouňský betlém

U Zettlů: Tento dům měl pro nás vesnické děti zvláštní přitažlivost. Bydlel tu starý Silvestr Zettl. Byl to zedník a štukatér, který celý život pracoval ve světě, nejen v rakousko-uherské monarchii, ale i v Leningradě, dokonce i v Americe. V polovině listopadu se vracel do Dolní Radouně. Okolo Vánoc si nasadil brýle a pracoval na jesličkách. Vyrobil velký betlém, který umístnil do bývalé přádelny. Místo biblické krajiny tu však byla krajina okolo Dolní Radouně, od Čertova kamene po Německou horu, rybník Feyrar. Figurky byly vymodelovány tak, že prozrazovaly jejich charakter. Byl tu starý Reisner, chovatel ryb, Holzbauer vysekával díru v ledu, aby ryby měly kyslík, ohraničoval ji větvemi, aby děti, které se na rybníku klouzaly v dřevácích do ní nespadly. U lesa byla hejna vran, stádo bílých ovcí, sem tam černá. Nechyběl ani vůl s oslíkem. Svatí tři králové spěchali dlouhými kroky k Dítěti a za nimi se tlačilo všechno, co mělo jméno: sedláci, pastýři, myslivci, řemeslníci s truhličkami nářadí, cibulový Chorvat, děti, cikáni, kteří jednou poblíž tábořili, mocní tohoto světa i diktátoři tehdejší doby. Každá figurka byla označena jménem. Jen Mussolini byl označen jako Múzelóny. Několikrát jsme se ho schválně na tuto figurku ptali a vždycky nám odpověděl: „To je Múzelóny z Itálie.“ Nad Betlémem se vznášel Boží anděl, který oznamoval: "Sláva Bohu na výsostech a mír lidem na zemi.“ Ten nevzdělaný světoběžník tím chtěl asi upozornit na znamení doby a říct, že na světě nebude mír, dokud všichni lidé, mocní i bezmocní nepokleknou před Dítětem.


Pozdrav z Dolní Radouně


Detail pohlednice


Dolnoradouňská německá škola, vedle které po levé straně stál kostel. Ten byl po válce zbořen. Mezi zbožnými německými rodáky to vyvolalo rozhořčení.


Reisnerovi

Rod s nejstarším doloženým rodokmenem byli Reisnerovi v čísle 69. Měli 63 ha polí, lesů a rybníků. Starý Reisner měl nejkrásnější les. Dovoloval lidem, aby si tam sbírali dřevo a šišky a dobývali pařezy. Rozdával nejkrásnější vánoční stromky. Jeho sádecký rybník byl také vhodný ke koupání. Byl obrostlý starými duby a rákosím, které sloužilo jako garderoba. V létě večer po práci se tam všichni scházeli a dlouho do noci šplouchala voda. Co lidská paměť sahá, nikdo se tam neutopil, zato tam bylo ztraceno mnohé srdce.

Jednou ve čtvrté třídě jsme psali slohové cvičení na libovolné téma a pak jsme to předčítali. Jeden spolužák napsal „jednou v neděli, když byli všichni lidé v kostele, jsme šli s otcem do Reisnerova lesa. Otec tam našel zajíce, který byl kost a kůže a byl chycený v oku…“ Dál už nemusel číst, učitel sešit zkonfiskoval.


Hausírníci (podomní obchodníci)

Obraz obce by nebyl ucelený, kdybych se nezmínil o těchto návštěvnících, tažných ptácích, kteří se v obci v určitý čas objevovali a zase odcházeli. Někteří z těchto hausírníků nebyli chudí, například Bosňáci. Bylo známo, že někteří měli doma velký majetek. Mnozí hausírníci měli v obci „své“ domy, kde byli vítáni jako milí hosté. Byly mezi nimi zajímavé typy. Jedna žena, asi šedesátiletá, chodila vždycky s deštníkem, ať pršelo nebo svítilo slunce. V mládí byla ve Vídni u divadla a ve „svých“ domech zpívala „Komu chce Bůh projevit přízeň, toho pošle do širého světa“. Měla i velké taneční nadání.

Dráteníci, obchodníci s kůžemi, sklenáři, krysaři, jasnovidci a kartářky – jak jednotvárný by byl život na vesnici bez těchto návštěvníků.
Vděk vlasti válečným invalidům, kteří bojovali na bojištích monarchie za císaře a za vlast, nebyl zvlášť veliký. Dne 30.ledna 1830 určilo hradecké panstvo, kterým válečným invalidům bude přiznán invalidní důchod. Staré Rakousko a také Československo platilo invalidní důchod tak, že bojovníci z českých legií dostali úřednická místa, někteří dostali koncese k provozování tabákových trafik a jiní zase oprávnění k hausírování. Od vsi ke vsi chodili flašinetáři. Ten, o kterém mluvím, přicházel od Nové Bystřice, Starého města nebo z Vitíněvsi (Wittingau). Náš flašinetář měl jednu nohu. Svůj flašinet táhl za sebou na ručním vozíku. Dostával 10 nebo 20 haléřů, někdy kus chleba a hrnek kafe. S vesnickými psy nebyl zrovna zadobře, jeho hru doprovázeli strašlivým vytím.

Cibulový Chorvat – říkalo se mu tak pro jeho vzhled a zápach, ale nebyl to Chorvat, byl to Čech z okolí Tábora. Zboží měl svázáno ve špinavém ranci. Prodával sladké dřevo, žvýkačku minulých generací. Nocoval ve stájích a ráno dostal krajíc chleba a hrnek kávy.

Žid Binkl – Binkl bylo odvozeno od Bündel (ranec). Ranec nosil na zádech a prodával látky, barchet, pestře potištěný kartoun, šátky a různé jiné zboží. Nějaký obchod udělal vždycky.

Žemlová bába – byla asi šedesátiletá žena z Nejdeku a od pekaře Edera z Lodhéřova přinášela dvakrát týdně nůši pečiva. Stálé zákazníky měla ve dvorech, obchodech a hospodách. Chodila v zimě v létě a nikdy nikdo neslyšel, že by si postěžovala.

Hugoschuster – přijížděl z Nové Včelnice (Neuötting), měl motocykl značky Indián, na kterém se řítil rychlostí 20 km za hodinu, ohromné monstrum, na kterém nebyl ani vidět, protože byl drobné postavy. Ještě ho nebylo vidět, ale zdaleka ho bylo slyšet. Motocykl měl přívěsný vozík, který byl plný nářadí a opravených bot. Když zastavil a vykládal své nářadí z břicha vozíku, musel velmi spěchat, protože za kovárnou už číhali kluci, aby se na motocykl vrhli. Knoflíky, páčky, kohouty, všechno museli vyzkoušet a švec Hugo byl každý týden o nějakou zkušenost bohatší.

Hoaragschloseppl (Heinrichschlag –Seppl – Pepík z Jindřiše) – neměl to v hlavě docela v pořádku. Jihočeské lidové noviny psaly, že Josef Binder z Jindřiše chodí dům od domu a přináší různé bláznivé nápady, nocuje ve chlévech nebo stodolách. Je rozhodným příznivcem komunismu, co mu přijde pod ruku, to odejde s ním. Vystupuje také neurvale, hlavně vůči ženám a používá výhrůžky. Všude se tohoto nevítaného hosta rádi zbaví. Ve svém věku by měl ještě pracovat u sedláků, ale pro jeho neustálé nadávky ho nikdo nechce. Tak mu zbývá jen silnice.

Bosňák – Byl to tvrdý chlap, který přišel z bosenských hor. V Hradci měl u jednoho hostinského uložené zboží. Chodil po vesnicích a spával ve stodolách, v zimě ve stájích. Nabízel špulky nití, podvazky, knoflíky, vazelíny a kapesní nože. Bosňák nabízel nože všech velikostí, barev a také kvalit. Někteří kluci museli dlouho šetřit, než si mohli takový nůž koupit. Nabízel také „rybičky“, ale to byly nožíky tak pro prvňáky. Také nabízel foukací harmoniky různých velikostí, dýmky, holící zrcátka, břitvy nebo parfémovaná mýdla, to všechno měl.

Se psím spřežením přijížděl „hoderlump“ (hadrář), člověk, který vykupoval staré hadry a kožky.

Když přijeli cikáni s vozem do blízkosti obce, všechna vrata se zavírala. Starosta jim vykázal místo, kde mohou tábořit, ale vždycky se utábořili tam, kde se jim zlíbilo. My děti jsme z dálky pozorovali to množství jejich dětí, jak vařili na ohni, jejich hádky. Navštěvovali domy, aby něco prodali, nebo něco vyžebrali, nebo hádali budoucnost. Po jejich odchodu samozřejmě všude něco chybělo, sem tam nějaká slepice, nebo jiné věci. Ale krásně zpívali a hráli na citeru.


U Bohjouslů

Byl to maličký domeček na potoce, krytý slámou. Tento Bohjousl se však jmenoval Anton Prull a byl zedník. Jeho žena Anna byla rozená Schirmerová. Milovali zvířata a stromy. Byli pořád obklopeni množstvím koček a drůbeže, která chodila volně do světnice. S krávou a všemi zvířaty mluvili jako s dětmi. Krávu oslovovali svým vlastním jménem jako člena rodiny. Když v roce 1938 pohraničí obsadily německé oddíly, starý Bohjouzl si oblékl sváteční kabát, na který navěsil svá vyznamenání z rakouských válek, postavil se na svůj čistě vymytý zednický kalvas a salutoval. Velitel oddílu mu vzdal čest, jako kdyby to byl vrchní velitel a vojenská kapela mu zahrála pochod. Když paní zemřela, o vdovce se starali sousedé, on však zanedlouho také zemřel. Ještě dlouho po jejich smrti v zahradě rozkvétaly kaštany a koberce květů. Po roce 1945 byl domek stržen a stromy vykáceny. Přece však tu a tam nějaké kaštany zůstaly, které v obci vysázel.

Fotografie z místa, kde stával domeček U Bohjouslů. Byli to sousedi autora publikace a Hanslovští se také o vdovce Antona Prulla později starali.


Starosti obecních otců

Můstek přes výpust z rybníka Feyrar byl kdysi kamenný a protože byl už podemletý, hradecká vrchnost nechala v roce 1839 postavit můstek dřevěný. Ten však už za pár desítek let byl shnilý a obec dostala přípis od okresního úřadu, že tento můstek se nachází na katastru Dolní Radouně, je tedy obec povinna ho opravit. To se nestalo, i když četnictvo pohrozilo pokutou. Dne 14. listopadu 1862 podal udání lékař, pan Friedrich Budil z Hradce, že se mu na můstku probořil kůň. Okresní úřad pohrozil starostovi pokutou 20 florinů (francouzské označení rakouského zlatého), jestliže nedostane příští den zprávu o stavu mostu. Druhý den přišla zpráva od starosty, že s opravou se započalo, okresní úřad však hrozbu zopakoval. Dne 26. listopadu 1862 byl můstek opraven.


Žitná pálenka

U Neuhüttlerů: obchod koloniálním zbožím vedl také žitnou pálenku, která byla tehdy velmi oblíbená. K nalévání však povolení neměli. Zákazníci si však věděli rady. Koupili si láhev a vedle u Neuhüttlerů v kuchyni ji vypili. Protože mezi zákazníky byli i členové obecního zastupitelstva, často se tam v kuchyni řešily i obecní záležitosti. Účastníkům těchto sezení musel stát po boku dobrotivý anděl strážný, protože vedle cesty tekl potok, který býval často rozvodněný a cesta neprobíhala bez nehod.

V letech 1912–1919 byl starostou Johann Pfauser, Schuler po chalupě, na úřadech si ho velmi vážili a ten sjednotil obec, aby myslela „my“. Říkal, že z Dolní Radouně udělá vzorovou obec. Měl rád žitnou a když jednou večer šel domů z hospody, přistál měkce v příkopu u cesty, vstát nemohl, ale ještě vedl komunální politiku a prohlašoval, že Wenkerschlag je vzorová obec.

Johann Pfauser, starosta 1912–1919

 

Sedlák Bartl-Neuwirt měl také slabost pro žitnou. Jeho manželka dělala co mohla, aby ho od jeho návyku odvrátila, ale on byl mazaný. Láhev si schoval ve stráňce u cesty v díře v zemi. Vždycky když jel kolem, zastavil a mohutně si loknul. Jeho kůň to věděl a na tom místě vždycky sám zastavoval. Není známo, jestli jeho předčasné úmrtí zavinila žitná. Jeho vdova musela dvůr prodat kvůli velkým dluhům.

Předtím, než se mléko začalo svážet autem z Horní Pěné (Oberbaumgarten), odvážel konve s mlékem svým koňským povozem Josef Anderl, Bilwachs po chalupě, do Horní Pěné, kde bylo mléčné družstvo. V zimě, aby se trochu zahřál, zdržoval se často v hospodě „U tří sedláků“. Žitné pálence nemohl odolat, proto si jednou v létě nechal u obchodníka Lukše, Stosswebera po chalupě, naplnit svůj soudeček. Na cestě domů míjel pivnici a dostal žízeň. Protože se soudkem pálenky nemohl do hostince, schoval si ho v blízkém žitném poli do mandele. Ovšem netušil, že z dálky ho pozoroval Herschl, vlastním jménem Johann Reisner společně s Karlem Kräuterem. Když si Bilwachs dával nalít druhé „hradecké od sudu“, pro soudek si do žitného mandele došli, obsah vypili a doplnili vodou. Pozdě večer si Bilwachs spokojeně soudek odnesl domů.
Druhý den ráno si nemohl otec Karla Kräutera vysvětlit, proč jeho syn, společně s Herschlem spí ve stodole na seně a přes veškerou námahu se nemohou postavit na nohy. Bilwachs by o tom byl něco věděl, ale toho se nikdo neptal.


Chudobinec

Číslo 26 byl chudobinec. Byl postaven v roce 1912, protože už byl potřebný. Do té doby sloužily přádelny jako přístřeší pro chudinu. Když někdo přišel na mizinu, zemřel živitel rodiny nebo se dostal se na šikmou plochu, byl poslán na domovskou obec "per Schub" (česky se říkalo "šupem").

Dokladem pro obec byl domovský list. Dne 3. prosince 1863 uzákonil císař pravidla pro sociální péči. První věta zní: „Domovské právo v obci je právo na nerušený pobyt a péči v chudobě.“ Dále se uvádí že „domovské právo se zakládá narozením, sňatkem, přijetím do domovního společenství nebo dosažením veřejného úřadu. Smrt manžela, otce nebo matky nemění nic na domovském právu dítěte.“ V roce 1899 bylo dvakrát tolik chudých podporováno z obecní pokladny než v roce 1894. Dnes už není možné zjistit, jak a kde bydleli ti lidé, o které se obec byla povinna postarat. Nový chudobinec byla účelová stavba o dvou velkých místnostech pro rodiny s mnoha dětmi a pěti malých pro jednotlivé osoby nebo manželské páry. V budově byl jen jeden záchod a na chodbě byl vodovod. V malých místnostech byli staří lidé, z nichž většina neměla žádný důchod a byli odkázáni na dobročinnost. Lidé z velkých místností sloužili jako zásobárna pracovních sil pro sedláky.

Autor kamarádil s jedním klukem z chudobince a od jeho babičky vždycky dostal kousek sekané. Jednou to řekl matce a ta mu zakázala tam chodit a cokoliv od zmíněné babičky jíst. Základem sekané prý bylo psí a kočičí maso. Čtyřicet let po vyhnání se autor setkal s jiným kamarádem z chudobince, Josefem Kandlem, a dohodli se, že společně napíšou knihu o svých předcích a o vesnici. Bohužel krátce poté Josef Kandl zemřel. Pro svou rodinu a své přátele napsal „českou knihu“, ve které vypráví o svém dětství a celém životě. Vyznává se ze své lásky k rodné vesnici, obzvlášť rád vzpomíná na školu, obecní les, cestu do Hradce přes Radouňku, na Drahýšku, kde pracovala jeho matka po smrti otce, mlýn svého dědečka v Lodhéřově, kostel a hlavně na nezapomenutelného lodhéřovského faráře Johanna Kramlera.


Poslední cesta

Mrtví se vozili na hřbitov do Lodhéřova na selském voze, v zimě na saních. Na konci obce u Multererova mlýna byla kaplička a tam byla zastávka, kde se mrtvý se loučil s obcí. Zvykem bylo, že z každého domu někdo přišel na pohřeb. Když zemřel muž, bylo víc mužů, když zemřela žena, bylo v pohřebním průvodu víc žen. Když přišel průvod ke hřbitovu, rakev byla přenesena na máry a lidé stáli tiše kolem, dokud nepřišel farář a nezačal obřad. Na rouchu faráře se poznalo, jestli se jedná o pohřeb první, druhé nebo třetí třídy. Kostelní sbor přišel v malé sestavě, výjimku tvořil pohřeb první třídy. Jedno se muselo Lodhéřovu nechat. Jejich pěvecký sbor byl prvotřídní.

Cesta ke kostelu byla ve špatném stavu, protože obecní otcové nedali na opravu ani jeden jediný červený halíř. Lidé se obávali, že rachocení vozu na té špatné cestě bude rušit jejich klid v rakvi. Vdova po vrchním učiteli, Rozálie Jandová, darovala ve dvacátých letech 1000 korun, aby mohl být zakoupen pohřební vůz, černě lakovaný, ozdobený stříbrnými olivovými ratolestmi, s odpérovanými osami.

Kaplička na konci obce u Multererova mlýna (čp. 38), kde se mrtví loučili s obcí.


Tradované názvy gruntů a chalup podle čísla popisného

1 – Traschhof | 2 – Holzmühle | 4 – Hegerhaus Waschler | 5 – Edelmann | 6 – Führer | 7 – Tischer | 8 – Holder | 9 – Frühbauer | 10 – Kröpfl | 11 – Schöberl | 12 – Kratschner | 13 – Schieferhüttier | 14 – Schiefer | 15 – Fuger | 17 – Fugerzimmermann | 18 – Bataln | 19 – Ousoga | 20 – Oberblahe | 21 – Hauswogner | 22 – Tischlermühle | 23 – Boschmied | 24 – Demaln | 25 – Wochterschuster | 26 – Armenhaus | 27 – Lukschn | 28 – Rauschnhüttler | 29 – Rausch | 30 – Oltrichter | 31 – Migl | 33 – Tounes | 34 – Gossnschneider | 35 – Jirgalweber | 36 – Feichtl | 37 – Jirgal | 38 – Multerermühle | 39 – Houns | 40 – Multerer Haarstube | 42 – Wurschag | 43 – Krise | 44 – Miksch | 45 – Stefane | 46 – Bartelmichal | 47 – Madl | 48 – Korla | 49 – Schollerweber | 50 – Gower | 51 – Scholler | 52 – Schollerschneider | 53 – Schuler | 54 – Luisn | 55 – Steinhauser | 57 – Berewogner | 58 – Jogla | 59 – Simonhüttler | 60 – Tschasni | 61 – Schmied | 62 – Simou | 63 – Gospern | 64 – Matouschnschneider | 65 – Jandl | 66 – Jalahüttler | 67 – Neuwirth | 68 – Burgrosl | 69 – Reisner | 71 – Maurerschuster | 72 – Unterblahe | 73 – Jagal | 74 – Paulemadl | 75 – Uitz | 76 – Janke | 77 – Peterl | 78 – Anderl | 79 – Alwert | 81 – Stettner | 82 – Bilwachs | 83 – Sehner | 84 – Wogner | 85 – Gröger | 86 – Hoider | 87 – Peterlschneider | 88 – Oundresch | 89 – Barteldemal | 90 – Lampeitl | 96 – Neuhüttler | 97 – Bohjousl | 98 – Wenzge | 100 – Hansaln | 104 – Fichtnmoz | 105 – Stroßweber | 106 – Jankeschneider | 107 – Lenz | 108 – Anderlerhüttler | 109 – Uitznhüttler | 110 – Schuler Schmittn | 114 – Frühbauernzimmermann | 115 – Hanesn | 116 – Hüttnwerdl | 118 – Hüttentoune | 119 – Schramhauser | 120 – Bräuer | 121 – Leitschneider | 122 – Schule | Kirche | Feuerwehrhaus | 123 – Schirmer | 124 – Hüttnluisn | 125 – Gmoaschuister | 128 – Schollerwogner | 129 – Binder | 130 – Tutter | 131 – Kandl | 132 – Ziagla | 134 – Gmoatischler

V přiložené mapě naleznete i zaniklé domy. Formát JPG 0,8 MB, formát PDF 0,2 MB).

Zde jsou pokusy o spasování mapy domů se současnou leteckou mapou. Kliknutím na obrázek získáte větší náhled (JPG 0,5 MB).

Horní část

Střední část

Celkový pohled (JPG 0,3 MB)