NAKLADATELSTVÍ   
   
 

Aktualizace: 07.06.2010

Creative Commons License

počítadlo

   


Motto:

"Město nejsou jen hradby, ale také lidé, jejich myšlenky a činy..."


V našem světě rychle se měnících hodnot (vítaných změn, které přináší technický a vědecký pokrok) podléhají změnám také duchovní, morální a umělecké hodnoty, ovšem daleko pomaleji a ne vždy k lepšímu.

Těžko říct, co přinese budoucnost. Rád bych si dovolil vyjádřit názor, že nový horizont nám může otevřít pokorný zájem o vnitřní či duchovní hodnoty. Naše technologické pokroky by nám měly poskytnout více času – budeme totiž potřebovat kulturu, abychom si to všechno mohli dovolit.

Kurt Adler, 1965


 

 


Rodáci v Bakerově biografickém slovníku hudebníků (I) – Čechoameričané

Václav Urban


07.06.2010

Obr.: Baker's Biographical Dictionary of Musicians, Centennial Edition, New York: Schirmer Reference, 2000, 4220 stran.

V roce 2000 vyšlo jubilejní stoleté vydání Bakerova biografického slovníku hudebníků (Baker's Biographical Dictionary of Musicians, Centennial Edition), který je dlouhodobě nejvýznamnější referenční autoritou v oboru. Slovník vydal poprvé v roce 1900 Theodore Baker (1851-1934) na 653 stranách. Nicolas Slonimsky (1894–1995) byl editorem slovníku od pátého do osmého vydání z roku 1992, které mělo 2115 stran. Editorskou štafetu poté převzala Laura Kuhnová. Jubilejní stoleté vydání z roku 2000 (v pořadí deváté) narostlo na 4220 stran v šesti svazcích a váží 11 kg. Významný podíl na tom má především zařazení biografií umělců populární hudby 20. století. Podařilo se mi koupit vyřazený, ale velmi zachovalý výtisk z Newyorské veřejné knihovny (The New York Public Library), přestože se jedná o stále aktuální vydání tohoto díla.

Rejstřík má 171 stran a je uspořádaný podle žánrů, podle národností hudebníků a posledních deset stránek je věnován pouze ženám. Jako Čechoameričany rejstřík uvádí pouze sedm jmen. Až na Tomáše Svobodu se jedná o v Čechách téměř neznámé osobnosti. Jsou to následující hudebníci:


Kurt Adler (1. 3. 1907 Jindřichův Hradec – 21. 9. 1977 Butler, N.J.)


Stránku věnovanou této osobnosti naleznete zde. Slovníkovému heslu Adlera bych mohl vytknout dvě věci. Zaprvé jsem při psaní Adlerovy biografie nikde nenašel zmínku, že by ve Vídni studoval u Roberta Lacha. Pro Adlera tento člověk znamenal tak málo, že ho nezmínil ve svém profesním životopise ani mu nevěnoval svou knihu, kde vyjmenoval hudebníky, kteří ho formovali. Druhou výtku bych měl u informace, že Adler dirigoval jen do roku 1968. Ve skutečnosti bylo jeho poslední dirigentské vystoupení 9. července roku 1972. Adler dirigoval až do roku 1972 velmi intenzivně, například v sezoně 1969–1970 absolvoval 32 představení, což byl v Metropolitní opeře jeho sezonní rekord.


Peter Herman Adler (2. 12. 1899 Jablonec nad Nisou – 2. 10. 1990 Ridgefield, Conn.)

Dirigent. Studoval na pražské konzervatoři u Fidelia Finkeho, Vítězslava Nováka a Alexandra von Zemlinského. Poté dirigoval operu v Brémách (1929-1932) a symfonické koncerty v Kyjevě (1933–1936), poté se usadil v USA a působil jako hostující dirigent. V letech 1949–1959 byl hudebním ředitelem NBC-TV Opera v New Yorku, poté působil v Baltimore Symfonic Orchestra (1959–1968). V roce 1969 pomáhal zakládat NET (National Educational Television) Opera v New Yorku, kde vystupoval jako dirigent. Dne 22. září 1972 debutoval jako dirigent v Metropolitní opeře v New Yorku operou Un ballo in maschera (Maškarní bál). Byl ředitelem American Opera Center a Juilliard School v New Yorku (1973–1981).

Ještě v Praze koncem dvacátých let spolupracoval s Leošem Janáčkem na produkci jeho Jenůfy. V NBC spolupracoval s Arturem Toscaninim. V roce 1951 byl za hudbu k filmu "The Great Caruso" spolu s Johnny Greenem nominován na Oscara, v roce 1972 na cenu Emmy za The Trial of Mary Lincoln. Podílel se na startu uměleckých kariér takových zpěváků jako Leontyne Price, George London nebo Mario Lanza. V Metropolitní opeře absolvoval 22 představení. Dirigoval opery Un Ballo in Maschera v sezoně 1972/73 a Manon Lescaut v únoru a březnu roku 1975. Zde je jeho nekrolog v New York Times. Peter Herman Adler se přátelil s Georgem Schickem.


Alois Reiser (6. 4. 1887 Praha – 4. 4. 1977 Los Angeles)

Hudební skladatel. Studoval kompozici u Dvořáka, také bral lekce violoncella a absolvoval turné Evropou. Později emigroval do USA a hrál na violoncello s pittsburghským a newyorským symfonickým orchestrem. V letech 1918–1929 působil jako divadelní dirigent v New Yorku. V roce 1929 se usadil v Hollywoodu, kde byl angažován jako skladatel a dirigent ve filmových ateliérech. Jeho díla se drží zavedeného stylu evropského romantismu – typická je Slovanská rapsodie (Slavic Rhapsody), kterou uvedl 8. března 1931 v Los Angeles, a Erewhon, kterou tam uvedl 24. ledna 1936. Složil také koncert pro violoncello, který přednesl v Los Angeles 23. března 1933, a dále značné množství komorní hudby. Napsal operu Gobi, ve které v tónech vykreslil velkou asijskou poušť. Ta měla své první i poslední představení 29. června 1923 v New Yorku, pak už byla uváděna jen v koncertních úpravách.

Obsáhlá archivní složka Aloise Reisera ( Alois Reiser Collection, 1920–1950) se nachází v hudební knihovně University of California v Los Angeles. Podle mých zjištění se narodil v roce 1884 (nikoliv 1887) otci Franzi Reiserovi (1853) a Anně roz. Kwapilové (1849), měl mladší sestru Růženu (1888), jeho manželkou byla Eugenie Piskáčková (1880). Dne 13. 1. 1913 je zapsán jako vdovec, jeho žena musela zemřít před svým 33 rokem věku.

Konskripce (1850–1914) – pobytové přihlášky pražského policejního ředitelství. Národní archiv. – strany 1 2 3.


George Schick (5. 4. 1908 Praha – 7. 3. 1985 New York)

Dirigent. Studoval na pražské konzervatoři. V letech 1927–1938 byl dirigentským asistentem v pražském Národním divadle. V roce 1939 emigroval do USA. Byl dirigentem San Carlo Opera (1943), v letech 1948–1950 Little Symphonic of Montreal a v letech 1950–1956 Chicago Symphonic Orchestra. Byl dirigentem v Metropolitní opeře v New Yorku (1958–1969) a poté působil jako prezident Manhattan School of Music v New Yorku (1969–1976).

V Metropolitní opeře byl sedmičlenný dirigentský sbor stálých dirigentů. Například v sezoně 1958/59 to byli Karl Böhm, Fausto Cleva, Erich Leinsdorf, Dimitri Mitropoulos, Jean Morel, Thomas Schippers, Bruno Walter (jako host) a Kurt Adler (současně sbormistr). Potom zde bylo jedenáct dirigentských asistentů, o jejichž kvalitách se vedly diskuse: Jan Behr, Julius Burger, Otello Ceroni, Anton Guadagno, Corrado Muccini, Martin Rich, George Schick, Ignác Strasfogel, Walter Taussig, Victor Trucco a Thomas P. Martin (současně asistent sbormistra). Hudební kritici vytýkali opeře, že náhradní dirigenti řídili příliš mnoho představení, ale Bing oponoval, že s nedostatkem kvalitních dirigentů se potýkají všechny operní domy. Své dirigentské asistenty považoval za mimořádně schopné. Mezi těmi, které v této souvislosti zmínil, jsou: Jan Behr, Martin Rich, George Schick, Ignác Strasfogel a Walter Taussig.

Zdroj: Urban, Václav: Kurt Adler (1907 Neuhaus – 1977 New York). 1. vyd., Václav Urban – Neuhaus, Kostelní Radouň 2007, s. 63.

George Schick absolvoval v Metropolitní opeře 168 představení. Jeho nekrolog v New York Times navíc zmiňuje jeho službu v americkém námořnictvu během druhé světové války nebo to, že v Chicagu spolupracoval s Rafaelem Kubelíkem. Schick se přátelil s Peterem Hermanem Adlerem a s Kurtem Adlerem byli zase dlouholetí kolegové v Met.


Paul Reif (23. 3. 1910 Praha – 7. 7. 1978 New York)

Hudební skladatel. Hrál na housle už jako dítě, poté studoval kompozici ve Vídni u Richarda Stohra a Franze Schmidta a vedení orchestru u Franze Schalka a Bruno Waltera; bral také lekce u Richarda Strausse. V roce 1941 emigroval do USA a v roce 1942 vstoupil do americké zpravodajské služby. Během pobytu s armádou v severní Africe složil vojenskou píseň Dirty Gertie from Bizerte, která byla uvedena Josephinou Bakerovou v Alžírsku v dubnu 1943. Při svém propuštění v roce 1945, získal vyznamenání Croix de Guerre a Purple Heart. Po návratu do Spojených států složil množství vážných i lehčích děl.

DÍLO: Triple City for Chorus and Brass Ensemble (N.Y., April 16,1963); Requiem to War for Chorus and Percussion (N.Y., May 20, 1963); Birches for Voice and Orch., after Robert Frost (N.Y., Feb. 2,1965); Letter from a Birmingham Jail for Chorus and Piano, after Martin Luther King Jr. (Washington, DC, March 2, 1965); Philidor's Defense for Chamber Orch., inspired by the famous Philidor chess opening: 1. P-K4, P-K4; 2. N-KB3, P-Q3 (N.Y., April 10, 1965); 2 operas: Mad Hamlet (1965) and Portrait in Brownstone (N.Y., May 15, 1966); Pentagram for Piano (1969); The Artist (N.Y., April 17, 1972); The Curse of Mauvais-Air (N.Y, May 9, 1974); 5 Divertimenti for 4 Strings (1969); Episodes for String Orch. (1972); Quintet for Clarinet, Viola, Piano, Percus­sion, and Folksinger (1974); Duo for 3 for Clarinet, Cello, and Mezzo-soprano (1974); America 1776-1876-1976 for Orch., Solo Guitar, Banjo, Electric Guitar, and Vocal Quartet (N.Y, Jan. 24, 1976).


Tomáš Svoboda (6. 12. 1939 Paříž –)

Hudební skladatel. Narodil se v Paříži českým rodičům. Jeho otec byl slavný matematik Antonín Svoboda. Po propuknutí druhé světové války jeho rodina odešla do Bostonu, kde začal jako dítě studovat klavír. V roce 1946 se s rodinou vrátil do Prahy a studoval na konzervatoři u Hlobila, Kabeláče a Dobiáše (1954–1962), absolvoval kompozici, vedení orchestru a bicí nástroje; bylo mu 17 let, když měl premiéru s pražským symfonickým orchestrem. Pokračoval ve vzdělávání na pražské hudební akademii (1962–1964), po emigraci do USA následovalo postgraduální studium u Dahla a Stevense na University of Southern California v Los Angeles (1966–1969). V roce 1971 se stal učitelem kompozice, teorie a bicích nástrojů na Portland (Oregon) State University. Jeho hudba se vyznačuje širokými melodickými liniemi v ekonomicky uspořádaných harmoniích a obsahuje prvky serialismu v půltónových epizodách.

DÍLO: DRAMATIC: Incidental Music T o : D. Seabrook's play The Clockmaker (1986). ORCH.: Scherzo for 2 Euphonias and Orch. (1955; Prague, Sept. 3,1958); 6 syms.: No. 1, of Nature (1956; Prague, Sept. 7,1957; rev. 1984; Portland, Ore., March 10, 1985), No. 2 (1964), No. 3 for Organ and Orch. (1965), No. 4, Apocalyptic (1975; Portland, Ore., Feb. 19, 1978), No. 5, in Unison (1978; Portland, Ore., Nov. 13,1988), and No. 6 for Clarinet and Orch. (1991; Portland, Ore., April 26, 1992); In a Linden's Shadow, symphonic poem for Organ and Orch. (1958); Dramatic Overture (Prague Radio, Sept. 18,1959); 6 Variations for Violin and String Orch. (1961); Christmas Concertino for Harp and Chamber Orch. (1961); Suite for Bassoon, Harpsichord, and Strings (1962; Prague, April 11,1963); Etude for Chamber Orch. (1963); 3 Pieces (1966; Sacramento, Calif., March 30, 1967); Concertino for Oboe, Brass Choir, and Timpani (1966; Los Angeles, March 21, 1968); Reflections (1968; Toronto, March 21, 1972); Sinfoniette (à la Renaissance) (Jacksonville, Ore., Aug. 14, 1972); Labyrinth for Chamber Orch. (1974); Prelude and Fugue for Strings (1974); 2 piano concertos: No. 1 (Portland, Ore., Nov. 17, 1974) and No. 2 (1989); Violin Concerto (1975; Jacksonville, Ore., Aug. 15, 1976); Overture of the Season (Bend, Ore., Oct. 6, 1978); Nocturne (Cosmic Sunset) (Sunriver, Ore., Aug. 20, 1981); Eugene Overture (Festive) (Eugene, Ore., Sept. 24,1982); Ex libris (Louisville, Dec. 3, 1983); Serenade (Sarasota, Fla., March 24, 1984); Concerto for Chamber Orch. (1986; Portland, Ore., Sept. 9, 1988); Dance Suite (Jacksonville, Ore., Aug. 8, 1987); 3 Cadenzas for Piano and Orch. (Boston, March 29, 1990); Swing Dance (1992; Billings, Mont., Aug. 29,1993); Meditation for Oboe and Strings (1993); Marimba Concerto (1994; Portland, Ore., March 26,1995). CHAMBER: Evening Negro Songs and Dances for Piano and 2 Percussionists (1956); 2 string quartets (1960, 1995); Baroque Quintet for Flute, Oboe, Clarinet, Cello, and Piano (1962); Trio for Oboe, Bassoon, and Piano (1962); Septet for Bassoon, Harpsichord, and String Quintet (1962); Diverti­mento for 7 Instruments (1967); Parabola for Clarinet, Violin, Viola, Cello, and Piano (1971); Trio for Flute, Oboe, and Bassoon (1979); Passacaglia and Fugue for Violin, Cello, and Piano (1981); Trio for Electric Guitar, Piano, and Percussion (1982); Trio Sonata for Electric Guitar, Vibraphone, and Piano (1982); Brass Quintet (N.Y., Nov. 22, 1983); Violin Sonata (1984); Trio for Violin, Cello, and Piano (1984); Chorale in E- flat ("homage to Aaron Copland") for Clarinet, Violin, Viola, Double Bass, and Piano (N.Y., May 10, 1985); Legacy for Brass Septet (1988); Military Movements for Guitar and Harpsichord (1991); Theme and Variations for Flute, Clarinet, and Piano (1992); Duo for Xylophone and Marimba (1993); Quartet for 4 Horns (1993); Arab Dance for Synthesizer (1994); also piano music, including 2 sonatas (1967, 1985), and organ pieces. VOCAL: 44th Sonnet of Michelangelo for Alto and Instrumental Ensemble (1967); Separate Solitude for Chorus and 2 Clarinets (1973; Portland, Ore., March 2, 1976); Celebration of Life, cantata for Soprano, Tenor, Chorus, Instrumental Ensemble, and Tape, after Aztec poetry (Portland, Ore., Oct. 31,1976); Chorale Without Words for Chorus and Piano (1984; N.Y., March 16, 1986); Festival for Men's Chorus (Portland, Ore., Sept. 9,1987); Haleluya for Men's Chorus (1990); Summer Fragments for Soprano and Piano (1992).


Jako Bohemian-American je v rejstříku označen

Victor Kolar (12. 2. 1888 Budapešť – 16. 6. 1957 Detroit)

Houslista, dirigent, hudební skladatel a pedagog. Narodil se Budapešti českým rodičům. Po úvodní houslové výuce u Jana Kubelíka studoval housle u Ševčíka a kompozici u Dvořáka na Pražské konzervatoři, kterou ukončil v roce 1904. Poté se usadil v USA. Působil jako houslista v Chicago Symphonic Orchestra (1904–1905), Pittsburgh Symphonic Orchestra (1905–1908), New York Symphonic Orchestra (1908–1920), později sloužil současně jako dirigentský asistent (1914–1920). Poté se stal houslistou v Detroit Symphonic Orchestra a také zastával různé dirigentské posty až do roku 1942. Později vyučoval na Arthur Jordan Conservatory of Music v Indianapolis, odkud se vrátil do Detroitu dirigovat Skandinávský symfonický orchestr (1950–1953) a Women's Symphonic Orchestra (1950–1957), také vyučoval na Institute of Musical Arts (1950–1956). Napsal symfonii Hiawatha (New York, 28. 1. 1916), symfonickou báseň Americana (Pittsburgh, 31. 1. 1908), symfonickou suitu Slovakia (1912), rapsodii pro orchestr (1922) a mnoho písní.

Fotografie


Čechoameričanů v hudbě je samozřejmě mnohem více. Mezi další můžeme počítat Karla Husu (1921–)   Karla Boleslava Jiráka (28. 1. 1891 Praha – 30. 1. 1972 Chicago), Bohuslava Martinů (1890–1959), Václava Nelhybela (24. 9. 1919 Polanka – 22. 3. 1996 Scranton, Pennsylvania), Jaromíra Weinbergera (8. 1. 1919 Praha – 8. 8. 1967 St. Petersburg, Fla.) nebo Jeronýma Zajíčka (10.11.1926 Krásné Březno –).

Českým hudebníkům v exilu se věnuje také THE KAPRALOVA SOCIETY, zvláštní stánka zde.

Mnozí hudebníci narození v českých zemích, kteří zakotvili v Americe, mohou být ve slovníku označováni jako Rakušané nebo Němci. Nalézt nové neznámé rodáky by se dalo účinně snad jen srovnáváním online slovníkové databáze s databází názvů českých sídel, a to ještě v jejich různých jazykových a pravopisných variantách, což by byl přístup nesmírně komplikovaný. Nepochybuji však o tom, že se dočkáme ještě mnoha objevů.

Ale i již zmínění hudebníci by si zasloužili své obsáhlejší biografie:

Peter Herman Adler (2. 12. 1899 Jablonec nad Nisou – 2. 10. 1990 Ridgefield, Conn.)
Alois Reiser (6. 4. 1887 Praha – 4. 4. 1977 Los Angeles)
George Schick (5. 4. 1908 Praha – 7. 3. 1985 New York)
Paul Reif (23. 3. 1910 Praha – 7. 7. 1978 New York)

Victor Kolar (12. 2. 1888 Budapešť – 16. 6. 1957 Detroit)