Bedřich Budil

Bedřich Budil (3. 10. 1943, Praha – 20. 12. 2021, Jindřichův Hradec)

Bedřicha jsem celý život obdivoval a jsem rád, že mohl být mým vzácným přítelem a učitelem. Byl fenomenálním malířem a skvělým společníkem. Byl osobností, na kterou se nedá zapomenout. Publikuji nově starý text z roku 2008, který se budu snažit aktualizovat různými vsuvkami.

Romantik s pronikavým intelektem a nepřekonatelným humorem

Bedřicha Budila jsme v J. Hradci často nevídali. Většinu života strávil v Praze v dejvickém ateliéru. Je výraznou postavou českého výtvarného umění posledních několika desetiletí a je také jindřichohradecký patriot. Nemám ambici pustit se do hodnocení jeho díla. Chci jen upozornit, že proběhla výstava jeho prací a připojit několik informací nebo vzpomínek, které by mohly někoho zajímat. Dnes můžeme Bedřicha potkat v Hradci o holi, protože se zotavuje po mrtvici. Už se cítí lépe a snad se bude jeho stav i nadále lepšit. Přeji mu ještě hodně šťastných let v životě. Známe se už nejméně 25 let, takže pár vzpomínek. Jak se Bedřichovi Budilovi žilo za socialismu, si můžeme udělat představu z filmu Pupendo. V kolaborantském Svazu výtvarných umělců nebyl, takže nedostával žádné „státní zakázky“. Také proto většinu starších prací na jindřichohradecké výstavě nemá, protože jsou v soukromých sbírkách. Umělci za socialismu byli, dá se říct, jedinými soukromými podnikateli v zemi. Těm „hodným“ se žilo dobře, ti „zlobiví“ měli problém svá díla dokonce i vystavit. Bedřich byl vždycky hrozný „živel“. Nevzpomenu si na všechny ty recese a provokace, které se v Praze navyváděl, a když přece na něco, tak nevím, jak to autenticky přetlumočit. To snad udělají jiní. V každém případě byl sžíravý kritik poměrů před- i porevolučních, kritik Východu i Západu, což je znát z jeho obrazů. Bedřich strávil život v Praze, ale doma se vždycky cítil v J. Hradci. O prázdninách jezdíval s manželkou a svými třemi dětmi na chatu ke Komorníku. Někdy přebýval na Kozím plácku u tchýně, ale doma byl vždycky v Panské ulici. Tam mají Budilovi dům. Jeho praděda byl oblíbený jindřichohradecký lékař, o kterém se často zmiňuje pan Antonín Langer ve svých vzpomínkách* jako o zábavném společníkovi. Je vidět, že jablko nepadlo daleko od stromu. * LANGER, Antonín, 1875-1955 : Štamgasti a další vzácní hosté : jindřichohradecké hostince před sto lety : [vzpomínky jindřichohradeckého obchodníka] / Antonín Langer ; [knižní vydání připravil, komentáři a dobovým materiály doplnil, obrazové dokumenty … vybral Jiří Langer]. — [S.l.] : Areplos, 2001. — 201 s. : il. ISBN 80-902834-1-1 V obecní kronice Jindřichova Hradce se můžeme o jeho předkovi dočíst: 14. listopadu 1901 zemřel zde Dr. Bedřich Budil, praktický lékař ve věku 71 roků, skutečný přítel a lékař chudých. Když r. 1864 po smrti Dr. Stulce měl býti zadán úřad měst. fysika, vyvoláno hnutí, že na toto místo nesmí přijíti nikdo jiný než Dr. Budil. Na sta voličů obstoupilo radnici, když obec. výbor volbu měst. fysika konal, prosíce za Dr. Budila, jenž také většinou zvolen. Důvěry občanstva svým humanním jednáním věru nesklamal. Memorabilien-Buch der Stadt Neuhaus. Verlegt am 1. Jäner 1836. Obecní kronika Jindřichův Hradec 1836-1928. SOkA Jindřichův Hradec, NAD 192, s. 396. Bedřich Budil (narozen 3. října 1943 v Praze) pochází z vážené jindřichohradecké měšťanské rodiny. Zde na jedné ze starších fotografií. Nyní už žije doma v Jindřichově Hradci. Kaple sv. Víta bývalého jezuitského semináře slouží jako výstavní síň jindřichohradeckého muzea. Agrese, 1974, olej, plátno, 97 x 97 cm Portrét JUDr. X., 1980, olej, plátno, 97 x 125 cm. Obraz si objednal zákazník, který ho pak nechtěl. Je to jeden z mála starších obrazů, které zůstaly Bedřichovi v ateliéru. Ta malá postava na útesu je prý Lenin, jak káže masám. Pocta Casparu Davidu Friedrichovi (polyptych), 1984, olej, plátno, 131 x 368 cm. Někdy také říkal, že je to krajina od Západu na Východ. Pocta Casparu Davidu Friedrichovi (1984, výřez). Bedřich má rád romantického malíře Friedricha (1774-1840), zde použil motiv jeho obrazu jako kontrast. Celý obraz je smetiště ve zdevastované krajině. Pocta Casparu Davidu Friedrichovi (1984, výřez). Další motiv: panenka vyhozená na smetišti je až příliš živá. Vybavuje se mi Horáčkův text: „Narveme do popelnic!“ Bedřich to kdysi komentoval, že lidi jsou materialisti, ale právě proto, že jsou materialisti, nemají úctu ani k věcem. Pocta Casparu Davidu Friedrichovi (1984, výřez). Tato část podle Bedřicha symbolizuje Východ. Autoportrét. Výřez z díla: Diogenes na tržišti hledající člověka při světle lucerny, 1984, olej, plátno, 116 x 140 cm Výkladní skříň Východu, 1984, olej, plátno, 97 x 125 cm Bedřich z duše nenáviděl komunismus. Neumím komentovat tento obraz, ale vzpomínám si, jak Bedřich svým provokativním způsobem ukazoval lidem v čem žijí. Jednou jsem za ním přišel do ateliéru a hned na mě spustil: „Víš vůbec, že jsme okupovaná země? Víš vůbec, co se tady vlastně děje? Víš, že támhle v tom městě přepadají Rusáci se samopalem naše lidi?“ Bedřich pracoval v ateliéru a celý den poslouchal Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Když se mu naskytl někdo, komu mohl ventilovat znepokojující informace, dělal to velice emotivně. Ovšem jindy to dělal s vyloženou rozkoší. Jednou večer jsem přijížděl metrem do Dejvic na koleje, když mě nic netušícího zezadu popadl člověk s tím, že jsem zatčen, a vlekl mě ze soupravy metra. Když mě vyvlekl dostatečně daleko od zkoprnělých pokojných občanů, řehtal se tomu jako blázen. „Viděl’s, jak civěli?“ Diogenes na tržišti hledající člověka při světle lucerny, 1984, olej, plátno, 116 x 140 cm Jednou jsem Bedřicha potkal na Malostranské, neměl nic na práci a tak jsme zašli do Národní galerie. Procházeli jsme expozicemi a Bedřich vše komentoval. V expozici gotického umění prohlásil: „Podívej se na to, že prej neznali perspektivu… pěkná blbost.“ Procházeli jsme uměním 19. století a zastavili jsme se u obrazů malíře, který maloval výjevy se zvířaty. Bedřich to všechno důvěrně znal a ukazoval mi: „Podívej, jak ten člověk maluje zvířata, podívej na ty oči, jako kdyby to byli lidi. A koukni, jak maluje lidi, mají oči, jako kdyby to byla šílená, štvaná zvěř.“ Procházeli jsme tou expozicí romantismu a Bedřich poznamenal: „Jako kdyby se nám ze života vytratila intimita.“ Portrét nejmladšího syna Dominika Bedřich umisťoval vícekrát do svých rozsáhlých kompozic jako symbol duševní čistoty. Portrét V. H., 1986, olej, plátno, 105 x 116 cm. Jedná se o portrét Václava Havla, ale o tomto obrazu nevím téměř nic. Pamatuji si jen příhodu, kdy jsem přišel za Bedřichem krátce po Havlově prvním projevu v roli prezidenta a chtěl jsem s ním sdílet své nadšení, že pominul komunismus a všechno bude lepší, ale Bedřich mě zchladil svým (dnes musím konstatovat) brilantním rozborem tehdejší situace, Havlova charakteru a jeho motivace, že jsem z toho byl hodně na rozpacích. Dnes Bedřichovi dávám plně za pravdu a jeho schopnost předjímat události se nedá přičítat ničemu jinému než jeho výjimečně pronikavému intelektu.Krátce po převratu v roce 1989 Bedřich prožíval uměleckou krizi. Zhroutil se systém, proti kterému se hodně vymezoval a po němž zbyla prázdnota. Svěřoval se mi se svým tápáním, ale toto období netrvalo dlouho. Ve světě Kafky, 2001, olej, plátno, 100 x 140 cm Ve světě Kafky (výřez), 2001, olej, plátno, 100 x 140 cm Ve světě Kafky (výřez), 2001, olej, plátno, 100 x 140 cm  Co je zdrojem Budilovy umělecké tvorby? Dovolím si krátkou úvahu, přestože jsem to zprvu nezamýšlel. Nedávno jsem objevil neznámou jindřichohradeckou osobnost, jejíž texty publikované v USA týkající se umělecké tvorby jsou pro mě opravdovým zjevením. Kurt Adler píše, že zdrojem uměleckého projevu může být vlastní uspokojení ze svého výkonu, což nepovažuje za motiv skutečných umělců, ale za významný podnět k umění považuje víru (náboženskou, metafyzickou nebo materialistickou), kompenzaci za vlastní chyby a vzpouru proti rodině, výchově nebo nepřízni osudu (viz celý text). Kdybych měl konfrontovat tvorbu Bedřicha Budila s Adlerovými texty o umění (nejen s tímto zmíněným), musel bych nejdříve konstatovat, že Budil není chameleon, jakým Adler nazývá například Picassa. Budil má svůj styl, kterého se drží a jenž rozvíjí. Budil netvoří pro vlastní uspokojení, jeho obrazy nejsou samolibé, jsou naopak vyzývavé a bojovné. Co je tedy zdrojem jeho tvorby? Víra, kompenzace, nebo vzpoura? Bedřich hovořil o víře často. Přestože uváděl křesťanské hrdiny víry, jsem přesvědčen, že jeho víra je metafyzická, nikoliv náboženská a už vůbec ne materialistická. Materialismus s oblibou zesměšňoval – v některých obrazech ukazuje člověka, jak „požírá sám sebe“. O tom, že Bedřich kompenzuje své chyby tím, že káže ideál ve své tvorbě, nepochybuji, protože není dokonalý, tak jako žádný člověk. Motiv vzpoury v jeho tvorbě určitě velice významně nalezneme také, především proti životu v komunistické a materialistické éře. Na vernisáži stálé expozice výtvarného umění v Muzeu Jindřichohradecka 31. 3. 2007. Bedřich Budil před obrazem, který muzeum pro stálou expozici zakoupilo. Bedřich Budil s dcerou Rozálií a vnučkou Andělkou na vernisáži stálé expozice výtvarného umění v Muzeu Jindřichohradecka 31. 3. 2007. Na vernisáži stálé expozice výtvarného umění v Muzeu Jindřichohradecka 31. 3. 2007. Bedřich Budil před objektem dalšího známého jindřichohradeckého výtvarníka – zesnulého Vladimíra Holuba. Fotografie přidané 22. 3. 2008. Při retušování odlesků v obrazech došlo k barevnému posunu do červena, tak jsem nechal raději původní verzi. Byl to zbytek nepříliš zdařilých fotografií.  Krajina s dítětem (Dominik), 1987, olej, plátno, 125 x 163 cm Červené křeslo, 1966, olej, plátno, 78 x 133 cm Z cyklu Máchův kraj I., 1965, olej, plátno,119 x 88 cm Rodinná idyla (cyklus Vanitas), 1993, olej, plátno, 151 x 240 cm Rodinná idyla (cyklus Vanitas) (výřez), 1993, olej, plátno, 151 x 240 cm Rodinná idyla (cyklus Vanitas) (výřez), 1993, olej, plátno, 151 x 240 cm Z cyklu Máchův kraj III., 1975, olej, plátno, 119 x 88 cm Oko Rembrandta, 1986, olej, plátno, 125 x 130 cm Tři hlavy, 1992, olej, plátno, 65 x 90 cm The Crystalic Silence, 1998, olej, plátno, 60 x 60 cm Romantická krajina s ruinou, 1990, olej, plátno, 162 x 252 cm Romantická krajina s ruinou (výřez), 1990, olej, plátno, 162 x 252 cm Romantická krajina s ruinou (výřez), 1990, olej, plátno, 162 x 252 cm Špagety s kečupem, 1987, olej, plátno, 125 x 150 cm Špagety s kečupem (výřez) , 1987, olej, plátno, 125 x 150 cm Špagety s kečupem (výřez) , 1987, olej, plátno, 125 x 150 cm Chvála radosti, 1988, olej, plátno, 120 x 120 cm Zátiší s květinami (cyklus Vanitas), 1992, olej, plátno, 151 x 240 cm Portrét slepice v krajině (cyklus Vanitas) (výřez), 1992, olej, plátno, 151 x 240 cm Bedřich Budil – pozorovatel. V Jindřichově Hradci 31. 3. 2007. Podrobné informace o výstavě z května až srpna 2006 Organizátor výstavy: Muzeum Jindřichohradecka Název výstavy: Bedřich Budil: OBRAZY, výběr z tvorby Konání výstavy: 25. května-13. srpna 2006 Autor výstavy: Mgr. Hana Dobešová Kurátor výstavy: Martin Vaněk Instalace: Tomáš Fedra, Ota Paulík, Yvetta Měrtlová SEZNAM VYSTAVENÝCH PRACÍ: 1. Z cyklu Máchův kraj I., 1965, olej, plátno,119 x 88 cm 2. Z cyklu Máchův kraj II., 1965, olej, plátno, 119 x 88 cm 3. Červené křeslo, 1966, olej, plátno, 78 x 133 cm 4. Agrese, 1974, olej, plátno, 97 x 97 cm 5. Z cyklu Máchův kraj III., 1975, olej, plátno, 119 x 88 cm 6. Portrét Judr. X., 1980, olej, plátno, 91 x 65 cm 7. Pocta Gasparu Fridrichovi (polyptych), 1984, olej, plátno, 131 x 368 cm 8. Výkladní skříň Východu, 1984, olej, plátno, 97 x 125 cm 9. Diogenes na tržišti hledající člověka při světle lucerny, 1984, olej, plátno, 116 x 140 cm 10. Autoportrét s punkcí, 1985, olej, plátno, 101 x 101 cm 11. Oko Rembrandta, 1986, olej, plátno, 125 x 130 cm 12. Portrét V. H., 1986, olej, plátno, 105 x 116 cm 13. Špagety s kečupem, 1987, olej, plátno, 125 x 150 cm 14. Krajina s dítětem (Dominik), 1987, olej, plátno, 125 x 163 cm 15. Chvála radosti, 1988, olej, plátno, 120 x 120 cm 16. Romantická krajina s ruinou, 1990, olej, plátno, 162 x 252 cm 17. Portrét slepice v krajině (cyklus Vanitas), 1992, olej, plátno, 151 x 240 cm 18. Tři hlavy, 1992, olej, plátno, 65 x 90 cm 19. Zátiší s květinami (cyklus Vanitas), 1992, olej, plátno, 151 x 240 cm 20. Rodinná idyla (cyklus Vanitas), 1993, olej, plátno, 151 x 240 cm 21. The Crystalic Silence, 1998, olej, plátno, 60 x 60 cm 22. Ve světě Kafky, 2001, olej, plátno, 100 x 140 cm