15.03.2008

Kdo by neznal malebné městečko Stráž nad Nežárkou s jeho zámkem, jemuž dominuje masivní věž, pozůstatek někdejšího středověkého hradu pánů ze Stráže?! Kdo by také neznal bývalou majitelku zámku, světoznámou zpěvačku Emu Destinnovou, která tu velmi ráda pobývala?! Málokdo už však zná rod Leonhardi, který držel strážský zámek (často střídající majitele) v letech 1812–1908, a má na zdejším hřbitově dodnes svou hrobku. Ačkoliv písemností týkajících se strážského panství se nedochovalo příliš, nemůžeme rozhodně říkat, že fond s názvem Velkostatek Stráž, uložený dnes v jindřichohradeckém zámeckém archivu, je obsahově chudý a nezajímavý. Nacházejí se tu pozoruhodná svědectví („Zápisky revírníka Františka Kithiera o poměrech v rodině majitelů velkostatku Stráž a špatném hospodářství na velkostatku…“) o době, kdy na Stráži vládli právě Leonhardiové. Panství Stráž koupil roku 1812 Karel Ludvík svobodný pán Leonhardi (1781–1864), po něm ho zdědil mladší syn Ludvík Karel (1819–1867) a po jeho smrti přešlo na jeho mladičkého synka Adolfa (1856–1908). František Kithier sloužil na přelomu 19. a 20. století u Leonhardiů jako fořt (Förster) v polesí Bašta. V tomto období činila výměra panství Stráž 996 hektarů, lesy, rozdělené na revíry Bašta (Karlshof) a Hutě (Erdreichsthal), zahrnovaly z této plochy celkem 485 ha. Polní hospodářství bylo obhospodařováno ze čtyřech dvorů (Stráž, Nový, Bašta a Hutě, původně k nim patřily ještě Bažantnice, Jelínkův dvůr a Nedvězí neboli Šimanov), průmysl byl zastoupen pivovarem, lihovarem, mlýnem, šindelnou, cihelnou, šamotkou a první českou továrnou na zpracování rašeliny. Kromě Kithiera tu pracovalo dalších šest panských úředníků.

A nyní již k vlastním Kithierovým vzpomínkám, z nichž pro zajímavost vyjímáme ovšem jenom některé pasáže: „Pak se střídalo panství Stráž až na hraběte Berchtolda, který jeden také se zastřelil v rožním pokoji na severní straně, též nechal věž snést na nynější výšku 38 metrů, až prý dvacet metrů sebral. Sani hrabě, totiž bratr zastřeleného, zaměnil panství s baronem z Lilienbornu, ten teprve co zpustošil, dvory, pole, luka, lesy po kuse odprodával, s paní nebydlel, měl dva syny, kteří byli oficíři, a když přijeli do Stráže na návštěvu k otci, vše pustošili. Na Hutích byla fabrika na sklo tabulové, mladí páni o posvícení v Příbrazi též přijeli, nejprve na Hutích všechny okna huťařům vytloukli a pak šli k muzice do Příbraze, kde bylo pak veselo. Kam se mladí páni poděli, zdejší lid neví, a starý baron bídně zahynul. Od Lilienbornů koupil panství baron Carl Leonhardi, rod italský bydlící v Německu ve Frankfurtě, roku 1812. Baron Carl Leonhardi I. byl hodný, spravedlivý pán, lid o robotách nesužoval, pohořelým, kdo se přihlásil, daroval obilí, cihly, dříví, za jeho panování až do roku 1864 (18. 2. zemřel 84 roků stár) dělala summa lidem darovaná 96.000 zlatých. Dobytka hovězího měl v každým dvoře plné stáje, takže v celku přes 300 kusů hovězího dobytka bylo, 600 kusů ovcí a jen pár neb čtyři staré koně až dvacetileté, jezdil po dvořích sám, v lese, když potřeboval nějaký kus dřeva k stavbě neb nu trouby k pivovaru a do zámku, hledal s tesařem pár kusů třebas tři dny. Tak se zachoval les až do roku 1890. V úřednících rád vyměňoval skrze maličkost uražení vrchnosti, neposlechnutí hned trestal, ba i propuštěním“.

Kithier se pak ve svém vyprávění věnuje hlavně osobnosti barona Adolfa. Zmiňuje se o hádkách Adolfa s jeho matkou, která mu zazlívala zamýšlený sňatek s Růženou Ševcovou (1855–1903) ze vsi Lutová, která sloužila u strážského učitele a její otec byl pytlák. Roku 1877 dokonce Adolf Leonhardi vyhrožoval své matce Kateřině (1827-1895), že se klidně zastřelí, když nedostane povolení k svatbě. Pro úplnost dodejme, že stará baronka pocházela z rodiny mohučského poštmistra Mellingera!

Opět dejme slovo lesnímu Kithierovi: „... (Rozina) chodila s putnou na zádech pro vodu do parku a tu zapředla milostný poměr s lokajem Wilhelmem Prinzem, s kterým byla též na plesu tovaryšů…, když je oddávali v kuchyni, když mu seděla na klíně, pivem kropili. V tom z oken zámeckých zahlédl mladý pan baron Adolf Rozinu, která nebyla stydlivá a hned se s ním seznámila a chodila do zámku oknem v noci“. Nakonec si Růženu Švecovou 16. listopadu 1879 v Praze skutečně vzal. Z manželství vzešly dvě dcery – Isabella (*1881) a Ludvika (*1893). A Kithier dále píše: „…dloužky se tak s mladou baronkou hezky přidělaly a na panství ještě lesy samé držely a pomalu se poráželo by aspoň dům, služné a něco se kryli“.

V jiné části zápisků si Kithier stěžuje, že špatná hospodářská situace na panství začala již mnohem dříve, již po smrti barona Karla Ludvíka. Rodina totiž neměla štěstí na výběr svých správců a rádců. Ředitelé často nerozuměli hospodaření, nevýhodně pronajímali dvory a rybníky. Baron Adolf tedy velkou část dluhů zdědil po předchůdcích a tragédii pouze dokončil. Byl to naivní spekulant a naslouchal mnoha lidem, kteří však ničemu nerozuměli a pouze zneužívali jeho štědré pohostinnosti. Tak se stalo, že Adolf Leonhardi stavěl cihelnu v místech, kde se nenacházely dostatečné zásoby hlíny, koupil 28 koní určených jen pro zábavu bratranců, těžil kaolín, z něhož vyráběl nekvalitní a neprodejné cihly, s velkými náklady začal těžit kámen v lokalitě, kde téměř žádný kámen nebyl, nesmyslně kácel velké plochy lesa a tak by se dalo pokračovat.

Vše skončilo tak, jak muselo. Baron Adolf Leonhardi panství totálně zadlužil, na sklonku života jej musel postupně rozprodávat a utíkat před věřiteli. V roce 1900 už mu Stráž prakticky nepatřila. Nešťastný baron přišel 7. září 1900 o dceru Isabellu, dne 9. srpna 1903 ovdověl a 11. února 1908 se uzavřela jeho vlastní životní pouť, čímž zároveň skončila éra Leonhardiů na Stráži.

Prameny a literatura

Gothaisches Genealogisches Taschenbuch der Freiherrlichen Häuser. Gotha 1907.
SOA J. Hradec, Vs Stráž, Zápisky revírníka Kithiera, sign. V A, kart. 77.
Sommer, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen, X. Prag 1842.
Tittel, Ignaz: Schematismus und Statistik des Grossgrundbesitzes und grösserer Rustikalgüter im Königreiche Böhmen. Prag 1906.